20 Cdo 3044/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného M. P., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. N., zastoupenému advokátem, pro 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 3004/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2007, č.j. 26 Co 417/2006-51, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 2. 2006, č.j. 15 Nc 3004/2003-42, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 15. 7. 2003, č.j. 15 Nc 3004/2003-4, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č.j. 12 Co 34/2005-25). Odvolací soud uzavřel, že v exekučním řízení, a to ani při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce z důvodu její tvrzené nepřípustnosti, nelze přezkoumávat vykonávané rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti, a že ani probíhající trestní řízení vedené proti oprávněnému pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit podáním návrhu na nařízení exekuce v podvodném úmyslu, není důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá jím uplatněným odvolacím důvodům, neboť návrh na zastavení exekuce nespojoval výlučně s neskončeným trestním řízením, ale exekuce měla být zastavena proto, že je vedena „na základě absolutně neplatné směnky, která je předmětem trestného činu.“ Soudu doložil, že oprávněný si je vědom toho, že podpis na směnce byl zfalšován a směnka není pravá. Postup oprávněného v tomto řízení označuje za jednání in fraudem legis a zastává názor, že s ohledem na ustanovení § 1 a 2 o.s.ř. nemohou soudy účastníkovi, který si je vědom protiprávnosti svého jednání, poskytovat ochranu práva jen proto, že má k dispozici exekuční titul. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Povinný, kterému byl směnečný platební rozkaz řádně doručen, nevyužil práva podat proti němu námitky a nyní usiluje o to, „aby exekuční soud suploval roli nalézacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice předložil, avšak jejich hodnocením k takovému závěru dospět nelze.
Tvrdí-li dovolatel, že jeho podpis na směnce byl zfalšován, a že je směnka absolutně neplatná, namítá věcnou nesprávnost exekučního titulu, v níž následně spatřuje důvod nepřípustnosti exekuce a domáhá se odmítnutí soudní ochrany právu oprávněného, jež bylo tímto titulem přiznáno. Není přitom žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování této otázky uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Jejím výrazem je a Nejvyšší soud to zdůraznil již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005), že v exekučním řízení nemůže být věcná správnost exekučního titulu, jímž je vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, zpochybněna. Jinými slovy námitka, jejímž obsahem je kritika správnosti podkladového titulu, je nevýznamná, a to ať již při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), tak ve stadiu jeho zastavení, včetně zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Odvolací soud se tímto právním názorem řídil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí jej přiléhavě vyjádřil. Nezbývá než dodat, že podání návrhu na nařízení exekuce je využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu