xekuční věci oprávněného Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Plzeň - sever, se sídlem v Plzni, náměstí Českých bratří 2490/8, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinnému R. W., narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného P. W., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 195, pro 10 008 761,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 E 22/2009, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2020, č. j. 64 Co 34/2018-318, t a k t o :
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1/ Ve shora označené věci Okresní soud Plzeň - sever (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 11. 2017, č. j. 5 E 22/2009-173, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením soudu prvního stupně dne 1. 7. 2009, č. j. 5 E 22/2009-8, a vedené (od 21. 3. 2013) u soudního exekutora JUDr. Jaromíra Peška, Exekutorský úřad Plzeň – sever, pod sp. zn. 064 EX 180/2013. Soud prvního stupně uzavřel, že v exekučním řízení nelze zpochybňovat vykonatelnost výkazu nedoplatků oprávněného ze dne 26.
3. 2008, č. j. 2367437/08/145940, (dále „výkaz nedoplatků“ nebo „exekuční titul“) pouze na základě absence doručení do českého jazyka přeloženého původního daňového výměru Finančního úřadu Chemnitz-Süd, Spolková republika Německo, ze dne 10. 11. 2006, č. 214/195/0043VO04155/06 (dále „daňový výměr“), neboť - ačkoli nebylo prokázáno, že by došlo k doručení daňového výměru v českém jazyce - povinný měl faktickou možnost se proti daňovému výměru bránit, což také učinil a o jeho námitkách německé úřady v neprospěch povinného rozhodly.
2/ Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 64 Co 34/2018-228, usnesení soudu prvního stupně nejprve změnil tak, že exekuci zastavil (výrok I.) a oprávněnému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení resp. exekuce (výroky II. a III.). S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ze dne 14. ledna 2010 ve věci Kyrian (C-233/08), dále též „Kyrian“, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2228/15, uzavřel, že aby mohl příjemce exekučního titulu řádně uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, případně v jazyce, jemuž povinný rozumí.
Jestliže však nebylo prokázáno, že povinný je v německém jazyce schopen porozumět obsahu soudních rozhodnutí, přičemž německý daňový výměr byl povinnému doručen pouze v tomto jazyce, trpí vykonávané rozhodnutí vadou, pro kterou exekuci nelze provést. 3/ K dovolání oprávněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. října 2019, č. j. 20 Cdo 3620/2018-256, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem vycházejícím ze zjištění, že německé orgány vydaly exekuční titul, který byl povinnému doručen dne 17.
2. 2006 v souladu s jejich vnitrostátním právem (s právem dožadujícího státu - srov. čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308/EHS), přičemž možnost procesní obrany povinného zásadně spočívala u orgánu dožadujícího (německého) státu, což ostatně povinný učinil a jeho opravný prostředek byl také přezkoumán. Doručení cizozemského exekučního titulu v úředním jazyce státu, který titul vydal, zpravidla nepředstavuje výhradu veřejného pořádku coby důvod k přezkoumání exekučního titulu českými soudy a případně důvod k odepření výkonu rozhodnutí (exekuce).
4/ Odvolací soud následně usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 64 Co 34/2018-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, respektoval-li shora vyjádřený názor dovolacího soudu.
V otázce výhrady veřejného pořádku povinný nic konkrétního neuvedl, přičemž z okolností případu nedovodil, že by povinnému nebyla v řízení před německými orgány dána možnost uplatnit svá základní procesní práva. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný a jeho manželka dovoláním, jehož přípustnost vymezili tvrzením, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi nebyla vyřešena a měla by být podle téhož názoru dovolacím soudem posouzena jinak“.
K tomuto vymezení dovolatelé namítali, že „rozhodnutí zakládající existenci daňové pohledávky Finančního úřadu Chemnitz-Süd nebylo nikdy vyhotoveno a doručeno daňovému dlužníkovi v českém jazyce“ a že „vymáhání údajného daňového nedoplatku, jako duplicitní výkon práva, je v rozporu s dobrými mravy“. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o.
s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7/ Z obsahu dovolání shora citovaný předpoklad přípustnosti dovolání neodpovídá žádnému ze čtyř taxativně jmenovaných hledisek ve znění § 237 o. s. ř., neboť dovolatelé směšují dvě zákonná kritéria přípustnosti, která se z povahy věci vzájemně vylučují, přičemž ani z dalšího textu dovolání neplyne, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatelé přiklonili (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2018, sp. zn. 20 Cdo 2253/2018). Jestliže mínili vymezit zákonný předpoklad přípustnosti dovolání hlediskem „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, z obsahu celého dovolání není zřejmé (a to alespoň na úrovni dovolacím soudem judikatorně přijatých právních závěrů), jakým způsobem již byla rozhodná otázka v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a proč by se měl dovolací soud od této praxe odchýlit, tj. z jakého důvodu by měl svoji judikaturu překonat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3019/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2549/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 4176/2019). 8/ Nejvyšší soud proto bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení, k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu a k akcesorické povaze návrhu dovolatelů na „přiznání odkladných účinků dovolání“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není uvedený návrh dovolatelů, interpretovaný podle obsahu podání jako návrh na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o. s.
ř.), projednatelný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). 10/ V rámci obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v posuzované věci respektoval názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím kasačním usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018, tudíž se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). 11/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.