20 Cdo 309/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J.
V., proti povinnému M. V., vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. E 2982/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 12. června 2002, č. j. 54 Co 125/2002-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 10. srpna 2001, č.
j. E 2982/99-67, jímž obvodní soud zamítl návrh na provedení výkonu rozhodnutí,
a to tak, že provedení výkonu nařídil.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním.
Při zkoumání včasnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit
nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – ač bez výslovného
odkazu na bod 27. hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb. – správně rozhodl
„podle dosavadních právních předpisů“ (rozhodl o návrhu na provedení exekuce
nařízené již před účinností novely, totiž 7. září 1999), tedy podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení vydal 10.
srpna 2001. Odvolací soud pak – byť v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení
soudců – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12
zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat
jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je
nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen
„o.s.ř.“) použít i pro účely projednání dovolání a rozhodnutí o něm (viz bod
17., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.). Týž názor ostatně zastává - byť
z nesprávného poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání vyvozuje
nepřiléhavý závěr - dovolatel (argumentující nekonzistentně „ustanovením § 240
odst. 3 o.s.ř.“, tedy ustanovením občanského soudního řádu ve znění po novele).
Dovolání bylo podáno opožděně.
Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních
předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho
podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo
196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001,
č. 10 pod poř. č. 70).
Dovolání v souzené věci tudíž mohlo být podáno včasně pouze ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.
ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od
1. ledna 2001).
Jak se podává z obsahu spisu (viz doručenky u č.l. 115 versa), napadené
usnesení nabylo právní moci dnem doručení povinnému, tedy 7. 8. 2002. Z
uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání
bylo pondělí 9. září 2002 (ustanovení § 57 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání podáno (u soudu prvního stupně osobně - viz otisk razítka
podatelny obvodního soudu na č. l. 121) až 4. října 2002, stalo se tak zjevně
po marném uplynutí zákonné lhůty.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávnost poučení odvolacího soudu o
nepřípustnosti dovolání, jelikož občanský soudní řád ve znění účinném do 31.
12. 2000 (na rozdíl od ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu ve
znění od 1. 1. 2001) žádné ustanovení o delší dovolací lhůtě v případech
nesprávného poučení o tom, že dovolání přípustné není, neobsahoval. Prodloužení
lhůty k dovolání nebylo za účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 31.
12. 2000 možno dovodit ani extenzívním výkladem (za použití analogie)
ustanovení § 204 odst. 2, jelikož analogie v procesním právu je (jak dovodil
též Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93,
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, na str. 213, pod poř. č. 27)
zásadně nežádoucí.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §
146 odst. 2 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 věty první o.s.ř. právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Tyto náklady spočívají v částce 625,- Kč představující sazbu odměny za
zastoupení advokátem – § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1, bod 2., § 14
odst. 3, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v
částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu