20 Cdo 3098/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
v exekuční věci oprávněného Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora, proti povinné O. P. L., s.r.o., pro částku 4.240,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 2817/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze 14. 9. 2006, č.j. 40 Co 1120/2006-11, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 7. 2006, č.j. 24 Nc 2817/2006-7, jímž okresní soud řízení podle ustanovení § 39 odst. 2 exekučního řádu zastavil. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení řízení jsou splněny, jelikož (ani dodatečně na výzvu /č.l. 7/) nebyla odstraněna vada návrhu na nařízení exekuce, spočívající v tom, že jejím provedením měl být pověřen právě soudní exekutor, jenž v předmětné věci zároveň vystupuje jako osoba oprávněná (a jemuž byla vymáhaná částka přiznána jako soudnímu exekutorovi v exekuci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. E-Nc 2090/2004 oprávněným E. P., spol. s r.o., proti povinnému, v níž byl k zaplacení nákladů exekuce zavázán povinný). Nezpůsobilost exekutora k tomu, aby byl pověřen provedením exekuce, odvolací soud spatřuje v jeho vyloučenosti pro podjatost s ohledem na jeho vztah k věci.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru
o podjatosti soudního exekutora, byla-li k pověření provedením exekuce navržena táž osoba, která ve stejném řízení vystupuje jakožto oprávněný, a z toho vyvozeným závěrem, že byl-li k provedení exekuce navržen soudní exekutor k tomu nezpůsobilý, jde o vadu návrhu, pro kterou – protože nebyla odstraněna ani po výzvě soudu – nutno řízení zastavit.
Dovolání (přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř.) není důvodné.
Závěr odvolacího soudu, na nějž soud dovolací v plném rozsahu odkazuje, zastává jak literatura (srov. zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/, Komentář, C.H.Beck., Praha 2007, str. 62, odstavec 5. – 7.), tak judikatura (srov. stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod poř. č. 31, bod XIV. in fine, str. 219/341, jehož závěr lze užít obdobně). Zde je na místě zdůraznit, že považuje-li judikatura navrženého soudního exekutora za nezpůsobilého k provedení exekuce již proto, že ten současně vystupuje (nepřípustně) jako zmocněnec oprávněného, pak tím spíše musí platit, že k pochybnostem o jeho nepodjatosti, a tedy k závěru o vyloučenosti, a tudíž nezpůsobilosti k provedení exekuce, vede totožnost navrženého soudního exekutora s osobou oprávněnou. Námitka obsažená v posledním odstavci bodu II. dovolání, jíž je vytýkána nesprávnost závěru o zastavení exekuce, se nevztahuje k napadenému usnesení, nýbrž k usnesení z 3. 3. 2006, č.j. E-Nc 2090/2004-33, je tedy pro posouzení důvodnosti předmětného dovolání právně nevýznamná.
Důvodná není ani námitka nadbytečnosti zkoumání podjatosti exekutora, odůvodněná tím, že „exekutor sám poměr k věci nespatřuje a povinný podjatost nenamítá“. Ve výše uvedeném stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že navržení exekutora nezpůsobilého k pověření provedením exekuce „otvírá soudu prostor pro postup podle § 39 odst. 1, 2 exekučního řádu, tj. pro výzvu oprávněnému, aby opravil (doplnil) návrh na nařízení exekuce tak, aby obsahoval označení exekutora k provedení exekuce způsobilého s tím, že buď bude tato vada návrhu odstraněna nebo bude exekuční řízení zastaveno.“
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolatel procesně úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. by tedy měl povinnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu