20 Cdo 310/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky
a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S.-D. R., Rakousko,
zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. Arch. R.
R., zastoupenému advokátkou, pro výživné, přikázáním pohledávky z účtu u
peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu Praha-východ, pod sp. zn. E
321/2002, o dovolání oprávněné a povinného proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 19. září 2003, č.j. 30 Co 406/2003-69, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Dovolání oprávněné se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Usnesením ze 16.10.2002, č.j. E 321/2002-11, ve znění doplňujícího
usnesení ze 14.4.2003, č.j. E 321/2002-17, nařídil okresní soud k vymožení
pohledávky ve výši 254.720,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení
specifikovaným v příloze usnesení /č.l.13/) výkon rozhodnutí okresního soudu (z
překladu dohody /č.l. 9/ však vyplývá, že má jít o soud krajský) v Linci z
5.5.1997, sp. zn. 1 C 67/97m, jímž byla schválena dohoda povinného s matkou
oprávněné (kromě jiného) o výživném pro oprávněnou.
K odvolání povinného krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o
nařízení exekuce pro příslušenství pohledávky změnil tak, že v této části návrh
zamítl, a jinak, tedy ve výrocích o nařízení exekuce pro samotnou
pohledávku a o nákladech řízení, rozhodnutí potvrdil. Měnící výrok odůvodnil
závěrem, že podkladovým rozhodnutím byla oprávněné přiznána pouze samotná
pohledávka, nikoli však již její příslušenství, že exekuci nelze nařídit v
rozsahu širším než stanoveném titulem, a že možnost nařízení exekuce i pro
příslušenství (nebylo-li titulem přiznáno) nelze dovodit ani z ustanovení § 3
vládního nařízení č. 132/1994 Sb. S odvolací námitkou povinného, že soud
prvního stupně nezohlednil ustanovení druhého odstavce prvního článku dohody
schválené vykonávaným rozhodnutím (viz č.l. 7), se krajský soud vypořádal
závěrem, že toto ustanovení, podle něhož si účastníci smlouvy výši výživného
dohodli fixní částkou, avšak s klauzulí, že „v případě, že by byl dotčen
existenční základ osoby povinné, bude zapotřebí výživné znovu vyměřit podle
příslušného ustanovení zákona o manželství,“ se týká pouze vztahu povinného a
účastnice smlouvy, tedy matky oprávněné (jeho bývalé manželky), nikoli však již
samotné oprávněné (výživné na niž bylo upraveno článkem druhým smlouvy, a to
bez jakékoli klauzule). Pokud pak jde o změnu poměrů odůvodňující podle
povinného snížení výživného, tuto okolnost může povinný podle odvolacího soudu
uplatnit pouze v samostatném nalézacím řízení, zatímco pro výkon rozhodnutí je
případná změna poměrů nerelevantní.
V dovolání směřujícím do měnícího výroku oprávněná (posuzováno podle obsahu
podání) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
spatřuje v závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí nelze nařídit i pro
příslušenství pohledávky, jestliže toto nebylo přiznáno (respektive v daném
případě dohodnuto, jelikož vykonáváno je rozhodnutí cizozemského soudu, jímž
byla schválena dohoda o výživném) již vykonávaným titulem; zaujal-li tedy
odvolací soud názor, že k nařízení exekuce i pro příslušenství pohledávky by
bylo nutno, aby titulem bylo oprávněné vedle pohledávky výslovně přiznáno i
její příslušenství, je takový závěr podle jejího názoru v rozporu s ustanovením
§ 517 odst. 2 občanského zákoníku platného v ČR, podle nějž jde-li o prodlení s
plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i
úroky z prodlení, a jehož obdobu zná i právo rakouské.
Protože vady podle ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani vady podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým je
soud podle § 242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout,
v dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že
exekuci lze nařídit i pro příslušenství pohledávky jen tehdy, bylo-li toto
příslušenství přiznáno vykonávaným rozhodnutím.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu –
sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání oprávněné (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Odvolací soud především vycházel ze správné teze, že příslušenství pohledávky
je majetkovým právem sice zásadně osud pohledávky sdílejícím, avšak samostatně
uplatnitelným a tedy od samotné pohledávky odlišným (viz též odůvodnění
usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4.2.1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 14).
Z ní pak vyvodil správný, judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1364/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod poř. č. 19, jehož závěru lze použít obdobně) odpovídající
závěr, že výkon rozhodnutí může být nařízen i pro příslušenství pohledávky
pouze tehdy, bylo-li toto příslušenství přiznáno vykonávaným titulem, tedy
rozhodnutím v nalézacím řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl – v potvrzující části – také povinný, který
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o.s.ř., přičemž jako otázku zásadního právního významu „žádá posoudit dovolacím
soudem omezení (možnosti) dosáhnout prostřednictvím nalézacího řízení soudní
ochrany v případě zcela evidentní změny poměrů na obou stranách, když oprávněná
pro účely tohoto nalézacího řízení tvrdí, že na území České republiky trvale
nežije a uplatňuje tak účinně námitku místní nepříslušnosti čs. soudu.“ Soudy
obou stupňů v nalézacím řízení se podle svých rozhodnutí považují za místně
nepříslušné a – ač je oprávněná českou občankou s trvalým bydlištěm na území ČR
– odkazují povinného, aby se svých práv domáhal před místně příslušným soudem v
Rakouské republice; vedení sporu v Rakousku však povinný není schopen finančně
zvládnout. Kromě toho pak považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že
clausula rebus sic stantibus pro případ „dotčení existenčního základu osoby
povinné“ sjednaná v druhém odstavci prvního článku smlouvy byla dohodnuta pouze
pro placení výživného rozvedené manželky, nikoli tedy výživného oprávněné.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve
smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Dovolatel však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu
nepřednesl a hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o
splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných
otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené
soudní praxe.
V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. totiž soud při věcném posuzování návrhu na
exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl
pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce
navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst.
1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo
navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a
zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264
odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn – a to ani k
námitce účastníka – zkoumat, zda v mezidobí od vykonatelnosti titulu nedošlo ke
dni nařízení výkonu rozhodnutí k případné změně poměrů (zde např. ke změně
odůvodňující výši výživného); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je
totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o
nařízení výkonu. Má-li některý z účastníků za to, že došlo ke změně poměrů,
může svůj nárok na změnu výše výživného uplatnit jedině v tzv. nalézacím
řízení, tedy podáním žaloby. Pokládal-li odvolací soud námitku povinného, že
došlo ke změně poměrů odůvodňující snížení výše výživného, pro nařízení výkonu
rozhodnutí za nerelevantní, je jeho rozhodnutí správné.
Stejně právně nevýznamné je pro danou věc (nařízení výkonu) to, zda je k
projednání případné žaloby o snížení výživného a k rozhodnutí o ní dána
pravomoc rakouských či českých soudů, jakož i okolnost, zda povinný k
případnému vedení sporu před soudem v Rakouské republice prostředky má či
nikoli.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno o nutnosti vést nalézací řízení o změnu výše
výživného, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou týkající se výkladu
klauzule rebus sic stantibus (tedy zda se vztahovala i na oprávněnou či pouze
na její matku), jelikož odpověď na tuto otázku je – opět – z hlediska nařízení
výkonu rozhodnutí právně zcela bez významu.
Protože dovolání povinného není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146
odst. 3 (ve vztahu k výroku I.), § 142 odst. 1 (ve vztahu k výroku II.), § 224
odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř. Povinný podáním nepřípustného
dovolání zavinil zastavení řízení o něm a oprávněná byla procesně neúspěšná.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu