20 Cdo 3117/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněné nezletilé P. M., zastoupené matkou J. M.,
právně zastoupenou Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích,
Kostelní náměstí 16, proti povinnému Ing. S. M., zastoupenému Mgr. Janem
Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Marodova 1449/8, pro 113 000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 18 EXE 1463/2012,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. března 2013, č. j. 24Co 393/2013-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 25. 10. 2012, č. j.
18 EXE 1463/2012-9, kterým Okresní soud v Písku nařídil podle rozsudku téhož
soudu ze dne 23. 9. 2002, č. j. Nc 259/2002-11, k uspokojení pohledávky
oprávněné ve výši 113 000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu
řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil
soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M. Uvedl, že exekuční soud při
nařizování exekuce nezkoumá, zda povinný skutečně povinnost plnil, že procesní
obrana povinného spočívá v podání návrhu na zastavení exekuce. Pro exekuční
soud je rozhodné, že návrh podala osoba k tomu oprávněná, že návrh směřuje
proti osobě z exekučního titulu povinné a že je vymáháno plnění exekučním
titulem uložené. Také odvolací námitka, že nezletilá je v současné době v péči
povinného, má své místo v řízení o zastavení exekuce.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci „(§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění)“. Postup
odvolacího soudu považuje za „zjednodušený závěr za účelem potvrzení exekuce“,
která je podle povinného vedena zcela nedůvodně a v rozporu s úpravou
exekučního řízení. Znovu připomněl, že již ve svém odvolání proti usnesení
soudu prvního stupně uvedl, že není dlužníkem, neboť vyživovací povinnost na
obě dcery Š. a nezletilou P. plnil. Nezletilá dle svého prohlášení žádnou
pohledávku za ním neeviduje, přičemž vzhledem k jejímu věku je třeba považovat
její stanovisko za závazné. Odkázal zároveň na rozsudek Krajského soudu v
Budějovicích ze dne 1. 11. 2012, č. j. 14To 303/2012-136, jímž byl zproštěn
obžaloby pro zanedbání povinné výživy nezletilé P. Dále uvedl, že ačkoliv podle
dohody schválené rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 23. 9. 2002, č. j. Nc
259/2002-11, dle něhož byly dcery svěřeny do péče matky a jemu stanoveno
výživné, dcera Š. zůstala v jeho péči bezvýhradně a nezletilá P. u něho byla
fakticky šest dní v týdnu. Je tedy zřejmé, že otec svou vyživovací povinnost
„plnil a sporný návrh osoby odlišné od oprávněné nemůže ani ze skutkového
základu obstát“. Podle povinného nelze přehlížet, že v době podání návrhu na
nařízení exekuce byla nezletilá již v péči otce a „nelze přehlížet ani
ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod
7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ačkoliv povinný nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem,
nevymezil, s čím spojuje přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř. je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Přitom je zřejmé,
že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikatorní praxí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004,
uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2005, pod č. 101), podle níž soud
při nařízení exekuce zkoumá jen to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který
k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v
takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité
pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem, zda právo
není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění
není zřejmě nevhodný.
Námitkami, že povinný na výživném žádnou částku nedluží, že byl také v trestním
řízení zproštěn obžaloby pro zanedbání povinné výživy, že některé splátky
výživného jsou již promlčeny a že dcera je již na základě soudního rozhodnutí v
jeho výchově, se bude zabývat soud na základě jeho návrhu na zastavení exekuce
(č. l. 31). Nedůvodně podaný návrh na nařízení exekuce může mít vliv na
rozhodování o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání
povinného odmítl.
O nákladech řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č.
120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D.
předsedkyně senátu