20 Cdo 3131/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu soudu v Š., o „umožnění vstupu do soudní budovy“, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 Nc 113/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 21.12.2006, č.j. 40 Co 1684/2006-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 19.9.2006, č.j. 21 Nc 113/2005-54, jímž okresní soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku způsobilosti žalovaného být jeho účastníkem, řízení podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 19 o.s.ř. a § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů zastavil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatek způsobilosti úplně (přesně), určitě a srozumitelně označeného žalovaného není vadou žaloby vyžadující postup podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., nýbrž nedostatkem podmínky řízení, na nějž soud nemůže reagovat jinak než zastavením řízení. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani okolnost, že žalobce v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně žalovaného označil nově jako „Česká republika – Okresní soud v Š.“.
V dovolání – aniž výslovně specifikuje dovolací důvod – žalobce odvolacímu soudu vytýká „nesprávné vyhodnocení opravy označení žalovaného (na „Česká republika – Okresní soud v Š.“) a „přísně formální přístup“. Odvolací soud podle jeho názoru nezohlednil, že „psal žalobu jako laik, a že jeho následně ustanovený advokát žalovaného označil nedostatečně.“ Přísně formální postup soudů obou stupňů mu znemožnil účast u jednání a provedení opravy u soudu prvního stupně ústně, a „nebyly tedy využity veškeré možnosti k odstranění tvrzeného nedostatku řízení.“
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr (jde tedy – posuzováno podle obsahu dovolání – o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm b/ o.s.ř,) odvolacího soudu, že nedostatek způsobilosti úplně (přesně), určitě a srozumitelně označeného žalovaného není vadou žaloby vyžadující postup podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., nýbrž nedostatkem podmínky řízení, pro nějž je nutno řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Závěr, že řízení je nutno zastavit, je správný a v souladu s judikaturou (srov. usnesení z 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002 pod poř. č. 211, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že označil-li žalobce v žalobě za účastníka řízení přesně, určitě a srozumitelně jen organizační složku státu, soud řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaví). Důvodná není ani dovolatelova námitka, že mu „přísně formální postup odvolacího i okresního soudu znemožnil účast u jednání a provedení opravy u soudu prvního stupně ústně“ (k tomu viz předposlední odstavec odůvodnění usnesení z 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, uveřejněného v témže časopise č. 6, ročník 1999 pod poř. č. 59, kde Nejvyšší soud na s. 227 vysvětlil, že ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. se pojmově váže k vadám žaloby a k zastavení řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř., a že u neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, za nějž se pokládá i nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, je postup podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyloučen). Tím spíše pak musí platit – a platí – že soud nemá v případě neodstranitelného nedostatku podmínek řízení nařizovat jednání. Týž názor zastává literatura (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 453, kde se zdůrazňuje, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení může soud řízení jedině zastavit).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, žalovanému náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu