20 Cdo 3194/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněné M. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti povinné V. K. H., s.
r. o., o nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc
2789/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
31. 5. 2006, č.j. 28 Co 253/2006-43, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č.j. 28 Co 253/2006-43, se
ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře výrokem I. usnesení ze dne 28. 12. 2005, č.j. Nc
2789/2005-20, zamítl návrh, jímž se oprávněná domáhala proti povinné nařízení
exekuce podle usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č.j. 5 C 274/2004-25, k
vymožení částky 117,50 Kč, nákladů předcházejícího řízení 6.150,- Kč, nákladů
exekuce a nákladů oprávněné ve výši 3.225,- Kč. Soud prvního stupně po doplnění
dokazování v souladu s pokyny vyslovenými v usnesení krajského soudu ze dne 18.
7. 2005, č.j. 28 Co 307/2005-13, jímž bylo zrušeno usnesení ze dne 31. 3. 2005,
č.j. Nc 2789/2005-6, kterým okresní soud návrhu vyhověl a exekuci na majetek
povinné nařídil, dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu
ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), nejsou splněny, jelikož exekuční
titul není po formální stránce vykonatelný. Soud prvního stupně uzavřel, že
podle ustanovení § 47 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2004, bylo třeba právnickým osobám doručovat na adresu sídla
zapsanou v obchodním rejstříku, na jinou adresu bylo možné doručovat jen v
případě, že o to právnická osoba požádala. Protože povinná v nalézacím řízení
takovou žádost neučinila, není doručení podkladového usnesení na adresu
odlišnou od adresy zapsané jako její sídlo v obchodním rejstříku „právoplatné.“
Nadto osobou oprávněnou přebírat písemnosti za povinnou je pouze její jednatel,
který zásilku s exekučním titulem nepřevzal.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že z toho, že jednatel povinné
opatřoval podání zasílaná soudu otiskem razítka povinné s adresou Š. 52, K. H.,
nelze dovozovat, že o doručování na tuto adresu výslovně požádal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla v potvrzujícím výroku oprávněná dovoláním z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu dovolatelka
vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 47 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12.
2004, které „výslovnou písemnou žádost nepožaduje.“ Namítá, že povinná
„upřednostňovala“ doručování na adresu Š. 52, K. H., kde skutečně sídlí a
vyvíjí činnost, neboť výhradně z této adresy se soudem komunikovala; na
rejstříkové adrese poštu nepřebírala a doručovalo se jí právě na adresu Š. 52,
což vyplynulo i ze svědectví poštovní doručovatelky. Vadu řízení spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud bez zdůvodnění neprovedl jí navržený
zásadní důkaz zjištěním u OSSZ v K. H., zda osoba, která exekuční titul
převzala, byla zaměstnankyní povinné, jímž mělo být prokázáno, že za povinnou
jednala zaměstnankyně, která byla přebíráním pošty pověřena, neboť tak
pravidelně činila, ale navíc ještě konstatoval, že soud prvního stupně provedl
v tomto směru dostatečné dokazování, přestože se soud prvního stupně spokojil a
neposoudil jako účelové tvrzení jednatele povinné, že zásilky je oprávněn
přebírat pouze on. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3, ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.,
použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno /usnesení soudu
prvního stupně sice předcházelo jeho dřívější usnesení ze dne 31. 3. 2005, č.j.
Nc 2789/2005-6, které bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 7.
2005, č.j. 28 Co 307/2005-13, avšak odvolací soud ve svém kasačním usnesení
nevyjádřil právní názor závazný pro soud prvního stupně a nijak jej neusměrnil
v tom, jak má nově rozhodnout/). Zásadní právní význam je dán tím, že otázkou,
zda (v poměrech právní úpravy doručování účinné do 31. 12. 2004) je doručení
právnické osobě na adresu odlišnou od adresy sídla zapsané v obchodním
rejstříku, aniž právnická osoba o doručování na tuto adresu výslovně požádala,
vždy neúčinné, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 47 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 (do
novelizace provedené zákonem č. 555/2004 Sb.), tj v době doručování
podkladového usnesení povinné, se právnickým osobám písemnost doručuje na
adresu jejich sídla.59) Jestliže právnická osoba o to požádá, doručuje se jí
písemnost na adresu, kterou sdělila soudu. V poznámce pod čarou 59) je uveden
odkaz na ustanovení § 2 odst. 3 obchodního zákoníku.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Podkladové usnesení bylo
povinné v nalézacím řízení doručeno dne 15. 11. 2004 na adresu K. H., Š. 52,
kde má povinná provozovny a kanceláře, převzetí zásilky je na doručence
potvrzeno podpisem „K..“ V obchodním rejstříku bylo zapsáno sídlo povinné K.
H., B. 610. Na tuto adresu pošta povinné nedoručuje, neboť tam není žádné
doručovací místo povinné, „musí se jednat pouze o formální adresu.“ Pošta
dochází povinné na adresu Š. 52 a Š. 102, kde ji přebírá paní K., doručenky
opatřuje razítkem. Písemnosti, které jednatel povinné zasílal soudu (odpor),
opatřoval otiskem razítka povinné s uvedením adresy Š. 52, K. H. Přebírat
zásilky do vlastních rukou povinné je oprávněn pouze její jednatel, prodavačky
takové oprávnění nemají.
Odvolací soud se při posuzování formální vykonatelnosti exekučního titulu
soustředil zejména na otázku, zda povinná v nalézacím řízení o doručování na
adresu K. H., Š. 52, požádala. Dovodil, že k tomu, aby soud účastníku řízení
doručoval na adresu, kterou mu účastník sdělí, je třeba jeho výslovné žádosti.
Uvedený závěr není správný. Za žádost právnické osoby o doručování na jinou
adresu než adresu sídla, jíž je soud povinen vyhovět, lze – neodporují-li tomu
okolnosti konkrétní věci – považovat rovněž to, že právnická osoba adresu
uvedla ve svém podání (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006,
str. 216). Takovou žádostí je bezpochyby například to, že právnická osoba v
podání označí adresu odlišnou od adresy sídla jako „adresu pro doručování,“
nebo jako „korespondenční adresu“ apod. Uvedené chybné právní posouzení věci
odvolacím soudem se však neprojevilo ve správnosti jeho závěru, že povinná o
doručení na adresu K. H., Š. 52, nepožádala, pokud jednatel povinné v odporu
proti platebnímu rozkazu, v němž v označení účastníků řízení uvedl jako sídlo
povinné adresu „B. 610,“ a pouze ke svému podpisu připojil razítko povinné s
adresou K. H., Š. 52.
Právní posouzení podkladového usnesení jako nevykonatelného titulu je přesto
nesprávné, protože je neúplné.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve
znění účinném do 30. 12. 2001, sídlem právnické osoby a místem podnikání
fyzické osoby je adresa zapsaná jako její sídlo nebo místo podnikání v
obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci. Adresou se rozumí
název obce (části obce), poštovní směrovací číslo, číslo popisné, popřípadě
název ulice nebo náměstí. Podnikatel je povinen zapisovat do obchodního
rejstříku své skutečné sídlo nebo místo podnikání. Sídlem organizační složky
podniku (§ 7) se rozumí adresa jejího umístění. Sídlo právnické osoby může být
v bytě pouze v případě, že to umožňuje povaha předmětu podnikání. Skutečným
sídlem je adresa místa, z něhož je právnická osoba svým statutárním orgánem
řízena.
Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 31. 12. 2001 místem podnikání
fyzické osoby je adresa zapsaná jako její místo podnikání v obchodním rejstříku
nebo v jiné zákonem upravené evidenci. Podnikatel je povinen zapisovat do
obchodního rejstříku své skutečné místo podnikání. Sídlem organizační složky
podniku (§ 7) se rozumí adresa jejího umístění.
Podle ustanovení § 19c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
účinném od 31. 12. 2001 (dále též jen „obč. zák.“), při zřízení právnické osoby
musí být určeno její sídlo (odstavec 1). Sídlo musí být určeno adresou, kde
právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde
se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (odstavec 2). Uvádí-li právnická
osoba jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, může se každý dovolat i
jejího skutečného sídla (odstavec 3). Sídlo právnické osoby může být v bytě
pouze v případě, že je to slučitelné s jejím účelem a odpovídá to i povaze a
rozsahu její činnosti (odstavec 4). U právnické osoby zapsané do obchodního
nebo jiného veřejného rejstříku postačí, pokud její zakladatelský dokument
uvede namísto adresy sídla jen obec, kde je její sídlo. K zápisu do tohoto
rejstříku však musí ohlásit plnou adresu svého sídla (odstavec 5).
Z uvedených zákonných ustanovení se podává, že do 30. 12. 2001 byla právní
úprava sídla (podnikající) právnické osoby obsažena v ustanovení § 2 odst. 3
obchodního zákoníku, tato úprava se hlásila k formálnímu pojetí sídla právnické
osoby, jímž se rozuměla adresa zapsaná jako sídlo nebo místo podnikání v
obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci. S účinností od 31.
12. 2001 byla zákonem č. 501/2001 Sb. dosavadní proklamativní úprava nahrazena
(až na výjimky) obecnou úpravou sídla právnické osoby obsaženou v ustanovení §
19c občanského zákoníku, přičemž došlo k radikální změně pojetí sídla a nová
právní úprava pojímá sídlo právnické osoby v materiálním slova smyslu. Skutečné
sídlo právnické osoby bylo nově definováno jako místo, kde je umístěna její
správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat, a bylo zakotveno
právo každého dovolat se i skutečného sídla právnické osoby, uvádí-li tato jako
své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné.
Z výše uvedených ustanovení (účinných v době doručování exekučního titulu
povinné) vyplývá, že nepožádá-li právnická osoba o doručování na jinou adresu,
kterou uvedla ve svém podání, doručuje se jí na adresu jejího sídla (§ 47 odst.
1 o.s.ř.), které je určeno adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí, tedy
místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou
stýkat (§ 19c odst. 2 obč. zák.). Současně platí, že každý se může, uvádí-li
právnická osoba jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, dovolat i
jejího skutečného sídla (§ 19c odst. 3 obč. zák.).
K tomu, aby odvolací soud mohl učinit závěr o neúčinnosti doručení exekučního
titulu povinné, bylo proto třeba dovodit, že adresa, na níž byl exekuční titul
povinné doručen, není skutečným sídlem povinné. Odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) však právní úpravu obsaženou v ustanovení § 19c odst. 2 a 3
obč. zák. zjevně pominul a svůj závěr o neúčinnosti doručení podkladového
rozhodnutí postavil pouze na tom, že nebylo doručeno na adresu zapsanou jako
sídlo povinné v obchodním rejstříku. Ačkoli vycházel ze zjištění, že na adrese
K. H., B. 610, není žádné doručovací místo povinné, ale pošta jí doručuje
právě na adresu K. H., Š. 52, otázkou, zda adresa, na které byl exekuční titul
povinné doručen, není jejím skutečným sídlem, se odvolací soud nezabýval.
Postavil-li odvolací soud závěr o nevykonatelnosti titulu dále na zjištění, že
jej nepřevzal jednatel povinné, vykazuje i toto posouzení znaky neúplnosti.
Ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném v době doručení titulu
určovalo, že za právnickou osobu jsou oprávněny písemnost, včetně písemnosti
doručované do vlastních rukou, převzít orgány a osoby uvedené v § 21 nebo její
zaměstnanci (členové), kteří byli pověřeni přijímat písemnosti.
Podle ustanovení § 21 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 jedná za
právnickou osobu
a) její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná
za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen,
nebo
b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo
c) vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky,
o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, jde-li o věci,
týkající se tohoto závodu (složky), nebo
d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.
Z ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 nevyplývá –
na rozdíl od tehdy platné úpravy základních služeb držitele poštovní licence –
nutnost písemného pověření zaměstnance k přijímání písemností určených
právnické osobě. Pověření k přijímání zásilek může být realizováno i
konkludentní formou, např. zřízením podatelny či jiného obdobného útvaru (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 12/2001). K něčemu
takovému u povinné sice nedošlo, ovšem jednatel přenechal svým zaměstnancům
(prodavačkám) razítko firmy a byl srozuměn s tím, že přebírají zásilky určené
povinné, omezil je toliko v oprávnění přebírat zásilky určené do vlastních
rukou. Nejvyšší soud však již ve svém výše uvedeném usnesení ze dne 18. 2.
2004, sp. zn. 29 Odo 12/2001, dovodil, že má-li právnická osoba zaměstnance
(byť i jen konkludentně) pověřené za ni přijímat písemnosti, pak platí, že
byla-li příslušná písemnost některému z nich doručena, jde o doručení účinné.
To platí bez zřetele k tomu, že vnitřní směrnice právnické osoby omezila tyto
zaměstnance v přijímání písemností určitého druhu.
Odvolací soud tento právní názor Nejvyššího soudu přehlédl a k tomu, aby učinil
závěr o nevykonatelnosti titulu, mu postačilo zjištění, že zaměstnanci povinné
(prodavačky) nejsou oprávněni přebírat zásilky určené do vlastních rukou
povinné, aniž se současně vypořádal se zjištěním, že doručování povinné je
praktikováno tak, že zásilky přebírá paní K.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (zmatečnostem),
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisu, vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jež zmatečnost řízení spojuje s tím, že účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, je řízení u
odvolacího soudu skutečně postiženo.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád
přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy
apod.), přičemž není rozhodné, zda účastníku byla odňata možnost jednat před
soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 3-4/1993 pod č. 25). O vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom
jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy)
a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která
vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 6/1998 pod č. 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl
bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu (jež se –
není-li stanoveno jinak – přiměřeně použije i pro řízení exekuční, viz § 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li
to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.). Obecnou povinnost
nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a
všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1, věta
první, o.s.ř.), zákon – ve vztahu k řízení o nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce) – soudům neukládá. Návrhu oprávněného však soud vyhoví jen tehdy,
jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§
44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Formální vykonatelnost exekučního titulu je
jedním z těchto předpokladů (srov. § 37 odst.2, § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb.).
V projednávané věci je exekučním titulem usnesení soudu, jehož vykonatelnost
nastává uplynutím lhůty k plnění počítané od právní moci; ta předpokládá, že
stejnopis písemného vyhotovení usnesení byl doručen účastníkům nalézacího
řízení (srov. § 159, § 167 odst. 2, § 168 odst. 2, § 171 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází
soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vydáno, popřípadě
ze skutečností týkajících se doručení zjištěných pomocí šetření. I když při
zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů nařízení exekuce
(včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný), nejde o
dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl.
o.s.ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§
126 o.s.ř.), výslechu účastníků (§ 131 o.s.ř.) či provádění důkazu listinou (§
129 o.s.ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností,
vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření
(srov. § 123 o.s.ř.). Pokud soud činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu
(včetně závěru o řádném doručení) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané
rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle § 122 a násl. o.s.ř. a
neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při
provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2003 pod č. 40). Zákon
nepředepisuje soudu prvního stupně, aby výkon rozhodnutí (exekuci) nařídil po
jednání, přistoupí-li však k dokazování, tedy zjišťuje-li skutečnosti o
okolnostech doručení šetřením, musí i v případě uvedené v § 253 odst. 1 o.s.ř.
nařídit jednání. Postup podle uvedeného ustanovení totiž nesmí být na újmu
práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje.
V souzené věci soud prvního stupně závěr o tom, že vykonávané rozhodnutí nebylo
povinné řádně (tj. způsobem předpokládaným v § 47 o.s.ř. ve znění účinném do
31. 12. 2004) doručeno, učinil nikoli pouze z obsahu nalézacího spisu, nýbrž i
z výslechu jednatele povinné a výslechu svědkyně Z. T., jimiž neprovedl
procesně regulérním způsobem důkaz, čímž zatížil řízení vadou uvedenou v § 229
odst. 3 o.s.ř.
Uvedenou vadu nezhojil ani odvolací soud, který se plně ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. K projednání odvolání podanému proti
usnesení soudu prvního stupně ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) není třeba
nařizovat jednání, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo
dokazování nebo jestliže soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem bez
nařízení jednání (srov. § 254 odst. 6 o.s.ř.). Jestliže soud prvního stupně
zatížil řízení vadou podle § 229 odst. 3 o.s.ř. tím, že činil rozhodná zjištění
z výslechu statutárního orgánu právnické osoby, která je účastnicí řízení, a z
výslechu svědkyně, aniž nařídil jednání, pak ani odvolací soud nemohl taková
zjištění převzít, aniž by nařídil odvolací jednání, při němž by účastníkům
umožnil se k výsledkům tohoto šetření vyjádřit.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, §
254 odst. 5 o.s.ř.).
Právním názorem v tomto usnesení vyjádřeným je odvolací soud vázán (§ 243d
odst. 1, věta první, os.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího, případně bude o náhradě
nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř., §
87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Pavel Krbek, v.
r.
předseda
senátu