Okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
V původním řízení (vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně) byla zamítnuta žaloba
o navrácení majetkových práv, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že hospodářská smlouva,
uzavřená ohledně dotčených nemovitostí dne 23. 4. 1990 mezi TJ T. H. (převodcem) a bývalým MNV H. (nabyvatelem), je neplatná, a již proto žalovaná
nemůže být vzhledem k uplatněnému nároku osobou povinnou; shodný důsledek pak
podle mínění soudů obou stupňů plyne z toho, že žalovaná není právním nástupcem
organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., jelikož není tělovýchovnou
organizací ve smyslu usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
27. 4. 1995 zamítl. O k r e s n í s o u d ve Vsetíně poté usnesením ze dne 11. 6. l997 povolil
obnovu řízení. Přisvědčil žalobkyni, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996 (č. 24/1997 Sb.) tím, že se opírá o rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. 4. 1994, sp. zn. 13 Co 88/94 (uveřejněný pod č. 9, ročník
1996, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je novou skutečností, která
nemohla být použita v původním řízení, a jelikož spočívá na jiném výkladu osoby
v restitučních vztazích povinné, než na základě kterého byla žaloba dříve
zamítnuta, může i přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí v její věci. K odvolání žalovaného K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze dne
29. l0. l997 usnesení okresního soudu změnil, a návrh na povolení obnovy
zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že důvod obnovy v označeném
nálezu Ústavního soudu spatřovat nelze, poněvadž se poměrů daného řízení
netýká, a není ani rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. l písm. a) o.s.ř. Odvolací soud nezpochybnil okolnost, že Ústavní soud v nálezu, jímž argumentuje
žalobkyně, vskutku odkázal na předtím publikovaný (R 9/1996) judikát (podle
něhož povinnou organizací v právních vztazích podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. není pouze nástupnická tělovýchovná organizace, ale i subjekty
další, které odňatý majetek držely, a na které tento majetek přešel), oproti
soudu prvního stupně, ale měl za to, že “o takový případ” v posuzované věci
nešlo. Pro závěr, že žalovaná obec H. není osobou povinnou totiž postačovalo,
že hospodářská smlouva, na jejímž základě mělo k převodu požadovaného majetku
na tuto obec dojít, byla posouzena jakožto právní úkon neplatný. Především však
podle odvolacího soudu neplatí, že zmíněný nález Ústavního soudu je
rozhodnutím, jež má na mysli ustanovení § 228 odst.1 písm. a) o.s.ř.,
formuluje-li důvody obnovy řízení. Důvod obnovy lze spojovat jen s rozhodnutím
“vztahujícím se na věc stejných účastníků”, které “v souvislosti s řešením
předběžné otázky vyznělo odlišně”; tak tomu v dané věci není, uzavřel odvolací
soud, neboť namítaný nález může sloužit pouze právnímu výkladu ustanovení § 2
zákona č. 173/1991 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb., a ten za “předmět
návrhu na obnovu řízení” pokládat nelze.
Ve včasném dovolání žalobkyně (řádně zastoupená advokátem) tomuto usnesení
vytýká “neúplnost, nesprávné zhodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající
nezákonnost”, a tyto vady spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení § 228 odst.1 písm. a) o.s.ř. Podle dovolatelky
nemůže být pochyb, že nález Ústavního soudu č. 24/1997 Sb. je právě tímto
ustanovením předpokládaným rozhodnutím, jež by ovlivnilo výsledek původního
řízení, ale nemohlo být dříve použito. Ztotožnil-li se dále odvolací soud také
s dřívějšími stanovisky soudů v otázce neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne
23. 4. 1990, pak i zde má dovolatelka “vážné pochybnosti o správnosti takového
postupu”, neboť pozornosti ušla “obmyslnost”, na níž smlouva spočívá. Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. l o.s.ř.), neboť směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§
238a odst. l písm. a/ o.s.ř.), a opírá se - podle svého obsahu - o dovolací
důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že napadené
usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v § 237
o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním
vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je tedy předmětem dovolacího přezkumu
správnost právního posouzení věci v mezích těch otázek, které byly dovoláním
otevřeny. Dovolání není důvodné. N e j v y š š í s o u d proto dovolání žalobkyně zamítl.
Podle § 228 odst. l písm. a) o.s.ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek
návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které
bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou pro něho přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci. Usnesení odvolacího soudu, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut, vychází
ze závěru, že uvedené důvody obnovy neexistují, resp. že tvrzení, jimiž
žalobkyně tento návrh odůvodnila, důvod obnovy nezakládají. Úspěch dovolání
tedy závisí na tom, zda se dovolatelce na základě užitého dovolacího důvodu
podařilo zpochybnit jeho správnost. Rozhodného závěru odvolacího soudu se však nedotýká námitka, že soudy v
původním řízení vadně posoudily otázku neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne
23. 4. 1990, neboť ta náleží právnímu posouzení věci v původním řízení. Jejím
prostřednictvím dovolatelka toliko polemizuje s tímto posouzením a nikoli s
těmi závěry, ke kterým dospěl odvolací soud v řízení o obnově; odvolací soud
otázku neplatnosti hospodářské smlouvy neposuzoval (a neměl k tomu ani důvod)
nově, jak se dovolatelka zjevně domnívala, ale pouze vyložil, že již samotné
důsledky této okolnosti byly pro rozhodnutí ve věci samé určující. Úvahou o
nesprávném posouzení neplatnosti hospodářské smlouvy tudíž dovolatelka nové
skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani
netvrdila, a závěr odvolacího soudu o nedostatku důvodů obnovy řízení fakticky
nenapadla. Napadla jej ale tím, že oproti odvolacímu soudu tvrdí, že citovaný nález
Ústavního soudu je (“novým”) rozhodnutím, které “by bylo ovlivnilo” rozhodnutí
v původním řízení v její prospěch, a jež proto důvodem obnovy řízení je. Tento
argument však neobstojí. Bez ohledu na to, zda by byl nález Ústavního soudu způsobilý mít vliv na
výsledek sporu, není pochyb, že rozhodnutím, jež coby důvod obnovy předjímá
ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., být nemůže. Takovými rozhodnutími
totiž zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135
odst. 1 a 2 o.s.ř., to jest případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o
předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li
předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán
kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.1) Otázky výkladu osoby povinné
podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb., resp. pojmu právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. (zda jde
o nástupce singulárního nebo univerzálního, event. zda se odvíjí od mimořádného
sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990, či nikoliv a pod.), jichž se dovolatelčin
argument nálezem Ústavního soudu týká, však otázkami předběžnými v tomto smyslu
evidentně nejsou; představují pouze dílčí právní (výkladové) otázky, z nichž
sestává právní posouzení celkové, a které není povolán řešit nikdo jiný než
soud v řízení o uplatněném nároku.
Tím, že se dovolatelka odvolává na řešení, jež vychází z nálezu Ústavního
soudu, a jež se liší od toho, jež bylo skutečně použito, toliko poukazuje na
možnost jiného, podle jejího názoru příznivějšího, právního posouzení věci v
původním řízení. Ze samotné námitky proti právnímu posouzení, uplatněnému v
řízení, o jehož obnovu jde, však důvod obnovy podle § 228 odst. l o.s.ř., jak
správně konstatoval odvolací soud, dovodit nelze. Takovou námitkou tudíž nelze
ani zpochybnit závěr odvolacího soudu, že důvod obnovy řízení není dán (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 33). Správnost právního posouzení věci (o obnovu řízení) se dovolatelce nepodařilo
zpochybnit, a v mezích daného dovolacího přezkumu je napadené usnesení ve
smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. správné. Proto podle téhož ustanovení Nejvyšší
soud dovolání zamítl.