20 Cdo 327/98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) K. P. a
B) J. D. - H., proti žalované TJ B. P., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o
vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C
241/92, o dovolání žalobkyně A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. dubna 1996, č.j. 19 Co 107/96-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 1996, č.j. 19 Co
107/96-93, potvrdil rozsudek ze dne 24. října 1995, č.j. 21 C 241/92-68, jímž
Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh žalobců, aby žalovaná byla povinna
uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, specifikovanou ve výroku, a to tak,
že každému ze žalobců bude vydána jedna ideální polovina nemovitostí (pozemků).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci
neprokázali existenci tzv. restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. i/ nebo
j/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění.
Žalobkyně A) (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího
soudu včasné dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod ve smyslu § 241
odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), tedy že
řízení je postiženo vadou uvedenou v § 237 o. s. ř. Konkrétně dovolatelka
uvádí, že teprve po vynesení rozsudku zjistila při návštěvě soudu prvního
stupně, že na oficiální soudní vývěsce visí nabídka, kterou žalovaná nabízí
zaměstnancům soudu, že jejich děti ve věku šesti až šestnácti let se mohou
zúčastnit letního sportovního tábora u L. V nabídce byly uvedeny podmínky
ubytování, jakož i poměrně výhodná cena za pobyt dětí v táboře. Vzhledem k
tomu, že jde o restituci majetku, který byl "v podstatě zemědělskou půdou",
nebylo na místě, aby o nároku rozhodoval soud, nýbrž pozemkový úřad; řízení
proto mělo být zastaveno a věc postoupena pozemkovému úřadu. V daném případě
jsou tudíž splněny podmínky § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť bylo
rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Skutečnost, že se
žalovaná snažila nabízet své akce soudu prvního stupně pak "vyvolává určité
pochybnosti o tom, zda tato nabídka měla být inzerována na oficiální vývěsce
soudu, o čemž může žalobkyně předložit fotodokumentaci, eventuálně zda soud v
daném případě nebyl soudem nepodjatým". V uvedeném dovolatelka spatřuje vadu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Dále dovolatelka snáší argumenty pro
závěr, že jí měla být vydána ideální polovina nemovitostí, neboť jí nikdy
nebyla vyplacena náhrada za pozemky vyvlastněné jejím právním předchůdcům a
záměr, pro který byly vyvlastněny, se nikdy neuskutečnil. Usuzuje též, že měla-
li nárok na vydání ideální poloviny nemovitostí, mělo být rozhodnuto tak, že
nezastavěná část pozemku bude rozdělena na dvě části, z nichž jedna jí bude
vydána, přičemž zdůrazňuje, že pozemek, jehož výměra dosahuje několika desítek
tisíc metrů čtverečních, byl zastavěn toliko v rozsahu několika desítek metrů
čtverečních. Podáním ze dne 22. ledna 1998 (č.l. 127-128) dovolatelka dále
poukazovala na skutečnosti, v nichž spatřuje jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Proto dovolatelka požaduje aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, když vady
uvedené v § 237 odst. 1 písm. a/ a g/ o. s. ř. nejsou dány. Uvedla, že letní
tábor v L., je v jejím vlastnictví a původně byl určen pro rekreaci dětí členů
a zaměstnanců TJ. Vzhledem k podstatnému poklesu zájmu rodičů o umístění dětí v
táboře a omezeným finančním možnostem TJ, upustila od provozování tábora a
situaci řeší pronajímáním tohoto zařízení různým provozovatelům (v roce 1995 S.
K. V., v roce 1996 "firmě R. P." či podnikateli J. W.). Dotazem u těchto
provozovatelů zjistila, že v důsledku malého zájmu rodičů jako trvalého jevu
bylo nutné provádět rozsáhlejší reklamní a náborovou akci i formou vývěsek na
úřadech (např. na Obvodním úřadu pro P.) nebo u ostatních větších organizací.
Jelikož název "B." je pražské veřejnosti dosti znám, byl ponechán i pro provoz
letního tábora, ačkoliv TJ již s jeho provozováním nemá nic společného. Jak je
žalované známo, účastnické poplatky jsou stejné pro všechny. V dovolání
vyjádřené podezření má proto za vykonstruované. Správné podle žalované není ani
tvrzení, že jde o restituci majetku, který byl "v podstatě zemědělskou půdou, a
proto že nebylo na místě, aby o návrhu rozhodoval soud, ale aby ve věci
rozhodoval pozemkový úřad". Žalobci vyzvali žalovanou k vydání pozemků písemnou
výzvou, v níž své nároky výslovně opírají o § 3 odst. 2 písm. c/ a § 6 odst. 1
písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Výzvu doložili doklady, z nichž mimo jiné
vyplývá, že jde o pozemky, označené ve výpisu z evidence nemovitostí (evidenční
list č. 678 z roku 1978, jakož i z roku 1991) jako "ostatní plocha", nikoliv
jako zemědělská půda. Stejným způsobem jsou pozemky označeny ve výpisu z
katastru nemovitostí ze dne 11. března 1996, vyhotoveném Katastrálním úřadem P.
(list vlastnictví č. 2042). Žalobou vymáhali oba žalobci uzavření dohody také
výslovně podle zákona č. 87/1991 Sb. a před soudy obou stupňů po celou dobu
jednali a vznášeli návrhy ve smyslu tohoto zákona.
Dovolání není přípustné.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť
rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde
ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek
ze dne 24. května 1995 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci).
Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací
soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239
odst. 1 o. s. ř. ) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání
nepodala (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Jelikož jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. nejsou
dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval
otázkou, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení i se
skutečností, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním
případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6).
Z tvrzení, že žalovaná na soudní vývěsce soudu prvního stupně nabízela
zaměstnancům soudu, že jejich děti ve věku šesti až šestnácti let se mohou
zúčastnit letního sportovního tábora u L., se pochybnosti o nepodjatosti
soudkyně JUDr. K. K., jež o věci v prvním stupni rozhodovala, nepodávají a
existenci vady řízení dle § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. odtud nelze dovodit.
Uvedené ostatně dokládá i vyjádření jmenované soudkyně (č.l. 129), v němž tato
uvádí (23. ledna 1998), že sice má dítě ve věku sedmi let, to se však nikdy
nezúčastnilo žádných akcí pořádaných žalovanou nebo pod hlavičkou žalované, v
P. nebydlí, ona ani příslušníci její domácnosti nebyli a nejsou členy žalované
a o údajné nabídce žalované se dozvěděla až z dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je pak řízení postiženo
zmatečností i tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do
pravomoci soudů.
Podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tohoto zákona se nepoužije
na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k
zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní
půdy a vodních ploch.
Dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, zákon se vztahuje na a/ půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo
do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří
lesní půdní fond.
Z ustanovení § 30 cit. zákona se pak podává, že pro postup podle části druhé
tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl
v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
V daném případě není podle obsahu spisu naplněn žádný z předpokladů, z nějž by
bylo lze dovodit, že restituční nároky dovolatelky měly být (v rozporu s tím,
co sama v řízení od počátku tvrdila) posouzeny jiným orgánem než soudem. Tak
zástupce dovolatelky při jednání před soudem prvního stupně dne 24. října 1995
(č.l. 65 p.v.) v rámci závěrečného přednesu výslovně poukazoval na to, že na
pozemcích se nacházely tenisové kurty již v době jejich vyvlastnění, takže na
tomto základě lze stěží uzavřít, že šlo o majetek využívaný v době odnětí k
zemědělské výrobě. Dovolatelka pak sama v dovolání uvádí (srov. č.l. 98, bod
II.), že "právní předchůdci žalobkyně byli podílovými spoluvlastníky
nemovitostí, které byly předmětem sporu. Tyto nemovitosti byly sice stále v
době jejich vlastnictví vedeny jako orná půda, jako zemědělská půda však nikdy
nesloužily. Na pozemcích byly zřízeny tenisové kurty spolu se zázemím a jako
takové jsou užívány dosud". Uvedenému odpovídají i zjištění z výpisu z
pozemkové knihy, jež učinil v rámci dokazování již soud prvního stupně (potud,
že pozemkové parcely byly označeny jako tenisové hřiště), stejně jako údaje z
výpisu z katastru nemovitostí (k důkazu rovněž citovaného), ve kterém byl druh
pozemků označen jako ostatní plocha.
Řízení tedy není postiženo ani zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
procesně úspěšné žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
nevznikly; tomu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), §
224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová