20 Cdo 3386/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
v exekuční věci oprávněného JUDr. T. P., advokáta, jako správce konkursní
podstaty úpadkyně H. M. G. s.r.o., proti povinným 1) I. K. a 2) J. K.
zastoupeným advokátem, pro částku 8,100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 172/2004, o dovolání povinných
proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 6. 2005, č. j. 16 Co 291/2005-21,
Dovolání se odmítá.
Shora uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z
2. 2. 2004, č. j. Nc 172/2004-3, kterým obvodní soud nařídil na majetek
povinných exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S
odvolací námitkou povinných, že k exekuci navržený rozsudek – obsahuje-li
(kromě jiného) formulaci, že „se určuje, že žalovaní jsou povinni společně a
nerozdílně vydat do konkursní podstaty úpadce….k rukám žalobce částku
8,100.000,- Kč“ – je materiálně nevykonatelný, se odvolací exekuční soud
vypořádal závěrem, že „výrok II. exekučního titulu nelze považovat za neurčitý
či nesrozumitelný…, neboť městský soud v tomto výroku žalovaným-povinným uložil
zcela jednoznačnou a nezaměnitelnou povinnost vydat do konkursní podstaty
jmenovaného úpadce částku 8,100.000,- Kč k rukám žalobce (oprávněného) s tím,
že se nejeví matoucím použití zcela srozumitelného termínu vydat namísto
obvykle používaného termínu zaplatit, a není v tomto směru ani relevantní, že
povinnost žalovaných-povinných k vydání příslušné finanční částky je uvozena
slovy určuje se, která rovněž do posuzovaného výroku žádné nejasnosti nevnáší.“
Nedostatek stanovení pariční lhůty odvolací soud odůvodnil poukazem na
ustanovení § 261a odst. 2 o.s.ř. a konečně uzavřel, že „spojení určovací žaloby
(titul obsahoval v bodě I. i výrok o určení neúčinnosti smluv o převodu
obchodních podílů) se žalobou na plnění je zcela běžným jevem, který bez
dalšího materiální či formální vykonatelnost rozhodnutí neohrožuje“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení „§ 238a odst. 1 písm. b)“ (?) ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; zásadní právní význam přisuzují
napadenému rozhodnutí proto, že řeší otázku, zda rozsudek s výrokem „určuje se,
že žalovaní jsou povinni vydat částku 8,100.000,- Kč“, je rozsudkem na plnění a
může být jako exekuční titul v exekučním řízení nuceně realizován, a dále, zda
rozsudek s výrokem „vydat částku 8,100.000,- Kč“ je rozhodnutím ukládajícím
povinnost k zaplacení peněžité částky, či rozhodnutím ukládajícím povinnost
vydat věc, „tedy žalobou vlastnickou“, a zda pak dostatečně vymezuje rozsah a
obsah povinností, k jejichž splnění byla exekuce navržena, když dostatečně
určitě (např. označením jednotlivých bankovek) nekonkretizuje věci, jež mají
být (postupem podle § 345 o.s.ř.) jako objekt vlastnického práva vydány.
Protože soudy obou stupňů považovaly k exekuci navržený titul za materiálně
vykonatelný, ač tomu tak podle názoru dovolatelů ve skutečnosti není, spočívá
jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.).
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není (odkaz dovolatelů na ustanovení §
238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je zcela zřejmou nesprávností, případně omylem).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinní sice argumenty ve prospěch svého názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesli, jejich hodnocením
však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním
otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro
posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací
činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného
podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy
otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané
předpoklady pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném
posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá – kromě jiného – také to, zda je
exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální.
Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy obsahuje-li
rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu
povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke
splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v
něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon
rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě
soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu
soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému
povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá
možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě
apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že
soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální)
vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v
případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně
nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3
o.s.ř. a § 40 odst. 2 a 3 exekučního řádu. Není-li možné z exekučního titulu
náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani
výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce,
nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení exekuce.
Kromě toho ovšem nutno zdůraznit, že nikoli každá (nýbrž jen výkladem
neodstranitelná) vada titulu způsobuje jeho materiální nevykonatelnost. Obsah
rozhodnutí soud, případně správní či jiný orgán vyslovuje ve výroku rozhodnutí
a jen výrok rozhodnutí je závazný. Splnění předpokladů materiální
vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku rozhodnutí, který však lze (a v
případě potřeby, jak je tomu v souzené věci, je nutno) vykládat v souvislosti
se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a
povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a
lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených
povinností s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce
(Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 6. vydání, Praha 2003,
str. 1218). Soud se tedy může uchýlit i k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k
tomu účelu, aby výrok náležitě vyložil, nikoli aby jej doplňoval či opravoval
(V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004,
str. 310).
Při použití výše uvedené výkladové metody nelze – přes existenci nesprávné
(zněním ustanovení § 15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ovlivněné) dikce
II. výroku exekučního titulu, jímž soud „určil, že žalovaní jsou povinni
společně a nerozdílně vydat do konkursní podstaty úpadce…k rukám žalobce částku
8,100.000,- Kč“ – dospět k závěru jinému, než že povinní byli uvedenou částku
zavázáni zaplatit k rukám žalobce, že tedy jde o rozhodnutí znějící nikoli na
určení, nýbrž na plnění (jež se tedy vykonává), a to nikoli vydání konkrétních
bankovek, nýbrž na plnění peněžité, tedy zaplacení určité, ve výroku vyčíslené
částky, a že jako takové je v plném rozsahu materiálně vykonatelné.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu