20 Cdo 339/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné J. J., zastoupené advokátem, proti povinné D. P.,
zastoupené advokátem, pro 200.000,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 4633/2000, o
dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.
8. 2001, č.j. 18 Co 415/2001-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 5. 2001, č.j. E
4633/2000-12, nařídil – podle rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn.
13 C 315/93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 30. 8. 2000, sp. zn. 12 Co 308/2000 – k vydobytí
pohledávky oprávněné ve výši 200.000,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
povinné (domu č.p. 2307, pozemku parc. č. 1069-zastavěná plocha a pozemku parc.
č. 1070-zahrada, zapsaných na listu vlastnictví č. 106 pro obec P. a
katastrální území S.), povinné zakázal nemovitosti převést na jiného nebo je
zatížit, uložil jí, aby v určené lhůtě oznámila soudu, zda a kdo má k
nemovitostem předkupní právo, a zavázal ji k náhradě nákladů výkonu ve výši
10.400,- Kč. V rozsahu, jímž se oprávněná domáhala nařízení výkonu rozhodnutí
pro úroky z prodlení od 25. 11. 2000 do 22. 1. 2001 v částce 8.250,50 Kč a pro
úroky z prodlení ve výši 10 % p. a. od 23. 1. 2001 do zaplacení, návrh zamítl a
řízení o výkon rozhodnutí co do částky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
10 % p. a. od 29. 12. 2000 do zaplacení zastavil (oprávněné vrátil přeplatek na
soudním poplatku). Ve vztahu k výroku o nařízení výkonu rozhodnutí soud prvního
stupně uvedl, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné, oprávněná prokázala, že
nemovitosti jsou ve vlastnictví povinné, a navržený způsob výkonu neshledal – s
přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky a k osobním poměrům povinné, která již
v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem poukazovala na to, že je důchodkyní a dvoutřetinový podíl na
nemovitostech je jejím jediným větším majetkem – nevhodným (§ 264 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů,
dále též jen „o.s.ř.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2001, č.j. 18 Co
415/2001-22, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byl nařízen
výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a povinné uloženy související povinnosti,
a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Předpoklady, které ustanovení § 251 a § 335 odst. 1 věty první o.s.ř. k
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vyžaduje, měl za splněné a –
vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož povinná je důchodkyní a
„žádný jiný majetek, z něhož by mohla být pohledávka oprávněné v přiměřené
lhůtě uspokojena, nemá“ – přisvědčil i závěru, že navržený způsob výkonu
rozhodnutí není ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný (ostatně ani
povinná v odvolání jiné řešení nenavrhla).
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to nejen v části týkající se věci samé,
nýbrž výslovně i v části, jíž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně
o náhradě nákladů řízení, napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným
dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Odvolacímu soudu – prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
– oponuje v tom, že se zřetelem k výši vymáhané pohledávky a ceně nemovitostí
zhodnotil navržený způsob výkonu jako nikoliv zjevně nevhodný; současně je toho
názoru, že „vhodnost … prokazuje a tvrdí v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí
oprávněný,“ jinými slovy, že oprávněnou tížily povinnosti tvrdit a prokázat, že
prodej nemovitostí je ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. vhodným způsobem výkonu (a
tyto procesní povinnosti nesplnila). Námitka směřující proti zjištěním učiněným
z obsahu nalézacího spisu, jež odvolací soud převzal, je podřaditelná důvodu
uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), popř. důvodu uvedenému v §
241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Ze všech
uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posuzoval, zda dovolání
je (jak ve vztahu k výroku o věci samé, tak i ve vztahu k výroku o nákladech
řízení) přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
o.s.ř. přípustné pouze při splnění předpokladů vymezených ustanovením § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem
zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), lze o
přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237
odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Jestliže se tedy dovolatelka také ohradila proti
skutkovým zjištěním (na jejichž základě soudy obou stupňů posuzovaly vhodnost
prodeje nemovitostí) namítajíc jejich nesprávnost, popř. neúplnost, uplatnila
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, popř. § 241a odst. 3 o.s.ř.; pro
posouzení, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
zásadní právní význam, jsou tvrzení jim odpovídající bezcenná.
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) je možné
zásadní právní význam usnesení odvolacího soudu spojovat toliko s otázkami, zda
prodej nemovitostí je zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§ 264 odst.
1 o.s.ř.), a zda povinnosti tvrzení a důkazní stran vhodnosti navrženého
způsobu výkonu rozhodnutí zatěžují oprávněného.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v zákoně
(srov. § 257 o.s.ř.). Ukládá-li vykonávané rozhodnutí zaplacení peněžité
částky (jako je tomu v souzené věci), jsou k dispozici způsoby vyjmenované v §
258 odst. 1 o.s.ř., tj. srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, prodej movitých
věcí a nemovitostí, prodej podniku a zřízení soudcovského zástavního
práva k nemovitosti.
Vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžité plnění zkoumá
soud i z úřední povinnosti již ve stadiu rozhodování o nařízení výkonu
rozhodnutí (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co
159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod
č. 41, a Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21). Navrhne-li oprávněný
výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k
nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení
této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon
rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Případný nepoměr výše
pohledávky a ceny nemovitostí, navrhl-li oprávněný provést výkon jejich
prodejem, je - jak správně poznamenal odvolací soud - pouze jedním (v zákoně
výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění
takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle ustanovení
§ 264 odst. 1 o.s.ř. (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem
nevhodným a současně - po slyšení oprávněného - nařízení výkonu vhodným
způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným
způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž
je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané
pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec
nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani
tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo,
značně přesahuje výši pohledávky.
Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že bylo na oprávněné, aby tvrdila a
prokázala, že způsob výkonu rozhodnutí, který navrhla, je ve smyslu ustanovení
§ 264 odst. 1 o.s.ř. vhodný.
V řízení o výkon rozhodnutí musí oprávněný, navrhuje-li nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí, vylíčit rozhodující skutečnosti; toho se
zhostí tak, že v návrhu na nařízení výkonu přesně specifikuje rozhodnutí, jehož
výkon požaduje (exekuční titul), prohlásí, že povinný zcela nebo zčásti (a v
jakém rozsahu) nesplnil povinnost uloženou mu podkladovým rozhodnutím, aniž by
musel nabízet důkazy pravdivosti tohoto tvrzení (formální náležitost návrhu), a
označí nemovitosti, jejichž prodej navrhuje (okolnost, že jsou vlastnictvím
povinného musí také doložit, resp. osvědčit, srov. § 335 odst. 1 větu první
o.s.ř.). Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že jím navržený způsob výkonu
rozhodnutí není zřejmě nevhodný, zákon oprávněnému neukládá. Splnění uvedeného
předpokladu, jehož účelem je ochrana povinného před šikanózními exekučními
návrhy, je totiž soud povinen zkoumat z úřední povinnosti; to nevylučuje, aby
námitku zřejmé nevhodnosti uplatnil v řízení (např. v odvolání proti usnesení o
nařízení výkonu) povinný.
V projednávaném případě – jak správně uzavřel odvolací soud – možnost
uspokojit pohledávku oprávněné v přiměřeném čase jiným než navrženým způsobem
výkonu, tj. prodejem předmětných nemovitostí, se z obsahu spisu nepodávala a
povinná jiný „vhodný“ způsob výkonu nenabídla. Protože obě otázky vyřešil
odvolací soud v souladu s ustálenou praxí, není jeho rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu; dovolání tudíž přípustné není a Nejvyšší soud je bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože usnesení odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok
usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, není
rozhodnutím ve věci samé (srov. podmínku vyjádřenou v § 237 odst. 1 o.s.ř.) a
jelikož rozhodnutí o nákladech řízení nelze podřadit případům
vyjmenovaným v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., je dovolání proti
němu bez dalšího nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/2002
pod č. 88); Nejvyšší soud proto – i v této části – dovolání odmítl (§
243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Povinná (dovolatelka), jejíž
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněné v
tomto stadiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu