20 Cdo 3532/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné P. p., a.s., proti povinné D. K., zastoupené advokátem,
pro 546,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 5 Nc 1185/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 17.1.2007, č.j. 39 Co 554/2006-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud podle § 44 odst. 10 exekučního řádu
potvrdil usnesení z 26.9.2003, č.j. 5 Nc 1185/2003-4, ve znění opravného
usnesení ze 4.11.2003, č.j. 5 Nc 1185/2003-6, kterým obvodní soud nařídil
exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. S odvolací
námitkou povinné, že „nejsou splněny podmínky řízení, neboť exekuci nařídil
místně nepříslušný soud,“ se městský soud vypořádal závěrem, že „nelze-li při
vynaložení veškerého rozumného úsilí zjistit pobyt povinného, je založena
místní příslušnost podle jeho posledního známého pobytu.“
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s
odůvodněním, že „otázka místní příslušnosti podle § 45 exekučního řádu nebyla
dosud dovolacím soudem řešena“) povinná s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. namítá, že závěr odvolacího soudu je ve zjevném rozporu s
ustanovením § 45 exekučního řádu, které stanoví postupně kritéria rozhodná pro
určení místní příslušnosti. Argumentuje podobností ustanovení § 45 odst. 2
exekučního řádu a § 85 odst. 1 o.s.ř. a naproti tomu zvláštností § 86 o.s.ř.,
odkazuje na znění důvodové zprávy k těmto ustanovením, vyjadřuje nesouhlas s
argumentem odvolacího soudu, že při absenci kritéria posledního pobytu
povinného by nebylo možné nařídil exekuci vůbec, a poukazuje na „další podpůrné
kritérium, kterým je umístění majetku.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.ve znění do
30.6.02009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění do 30.6.2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší
soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3
věta první o.s.ř.).
Povinná však – ač ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
– ve skutečnosti tento důvod neuplatňuje. Namítá-li totiž – stejně jako v
odvolání – pouze nesprávnost závěru odvolacího soudu o místní příslušnosti, pak
je její výtka podřaditelná jedině pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., jenž je ovšem (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. důvodem nezpůsobilým.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu