Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 3535/2007

ze dne 2009-05-28
ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3535.2007.1

20 Cdo 3535/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci

výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Krajského soudu v Plzni proti

povinnému R. B., zastoupenému advokátem, pro 17.200,- Kč, srážkami ze mzdy,

vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 E 756/2006, o

dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2006,

č. j. 12 Co 583/2006-12, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 8.

2006, č.j. 24 E 756/2006-3, jímž okresní soud nařídil podle usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 1 Nt 356/2005, k vymožení pohledávky

17.200,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z pracovní odměny povinného. Odvolací

soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny, zejména

uzavřel, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nepřezkoumává pracovní zařazení

povinného ani jeho majetkové poměry.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.

b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Prosazuje, že náklady vynaložené státem na

obhájce, k jejichž vymožení byl výkon rozhodnutí nařízen, nese „ve smyslu §

151/1 tr.ř.“ stát. S ohledem na své majetkové poměry dovolatel nemá na úhradu

těchto nákladů finanční prostředky. Navrhl, aby dovolací soud napadené

rozhodnutí zrušil s tím, aby odvolací soud ve věci znovu jednal a rozhodl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně

rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a

odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.

b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl nařízen výkon

rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu

prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový

případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je

předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního

právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.

2 písm. b) o.s.ř. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho

obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí

odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,

o.s.ř.).

Dovolatel sice pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, neuvádí

však, v čem tento význam spatřuje a hodnocením v dovolání obsažené argumentace

k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních)

otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní

názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta je

jednotná v tom, že v řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat

věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z

něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp.

zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

7/2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo

2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č.

4). Pro nařízení výkonu rozhodnutí nejsou podstatné ani majetkové a sociální

poměry povinné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005,

sp. zn. 20 Cdo 457/2005).

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,

Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však v tomto stadiu řízení náklady

nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá

právo žádný z účastníků (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Pavel Krbek, v.

r.

předseda senátu