20 Cdo 3547/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněné G. M. M., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému K. D.,
zastoupenému advokátem, pro 16.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 4474/2004, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2005,
č.j. 15 Co 253/2005-27, takto :
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 11.
2004, č.j. 9 Nc 4474/2004-8, jímž Okresní soud v Táboře nařídil podle rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 13 C 91/98, k vymožení
pohledávky 16.851,- Kč s 21 % úroky od 27. 4. 1998 do zaplacení z dlužné
částky, nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.426,- Kč a pro náklady exekuce
na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. O. K., soudního
exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že vykonávané
rozhodnutí je formálně vykonatelné, jelikož bylo doručeno opatrovníkovi, který
byl povinnému v nalézacím řízení podle ustanovení § 29 odst. 2 občanského
soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 pravomocně ustanoven; soudu
rozhodujícímu o nařízení exekuce nepřísluší posuzovat, zda byl opatrovník v
nalézacím řízení ustanoven ze zákonných důvodů.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že na
adrese, kam mu Obvodní soud pro Prahu 2 vykonávaný rozsudek doručoval,
nebydlel, ani zde nebyl hlášen k trvalému pobytu; správně mu mělo být
doručováno na adresu trvalého bydliště. Nalézací soud „nevěnoval velkou
pozornost, zda důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány,“ a „pravděpodobně
se ani nepokusil zjistit správnou adresu žalovaného.“ Tímto postupem byla
povinnému odňata možnost účastnit se jednání a bránit se žalobě oprávněné.
Vykonávaný rozsudek tak byl vydán postupem, který odporuje ústavnímu pořádku
České republiky, a není proto, byť formálně nabyl právní moci, způsobilým
exekučním titulem a nelze jej vykonat. Navrhl, aby dovolací soud posoudil
zákonnost napadeného rozhodnutí a po provedením řízení je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že povinný pouze tvrdí, ale ničím neprokazuje,
že mu exekuční titul nebyl řádně doručen. Soud doručoval na adresu, kterou sám
povinný uvedl jako své bydliště v leasingové smlouvě, a není proto rozhodné, že
se zdržoval na jiné adrese. Nadto byl povinný v nalézacím řízení zastoupen
opatrovníkem, takže k vadě při doručení ani nemohlo dojít. Podle oprávněné měl
povinný poté, co se o existenci exekučního titulu dozvěděl, trvat na doručení a
podat proti němu odvolání; pokud tak neučinil, nemůže důsledky své procesní
pasivity s úspěchem obcházet ve vykonávacím řízení. Závěrem navrhla, aby bylo
dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále jen „o.s.ř.“).
Oprávněná změnila obchodní firmu (z původní G. C. M., a. s., na G. M. M., a.
s.); Nejvyšší soud ji proto označil novými údaji.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tímto důvodem, kterým dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací
soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložil a samotným hodnocením
obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež
jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní,
resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na
nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem,
který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální,
zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení
peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k
uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon
rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není
prekludováno.
Je výrazem ustálené soudní praxe že případné vady nalézacího řízení (byť by
skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení)
nepřenášejí a nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení
exekuce. To platí i o vytýkaném nedostatku šetření předpokladů pro ustanovení
opatrovníka v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č.
62).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Pavel Krbek,
v. r.
předseda senátu