20 Cdo 3576/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. Č., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti povinným 1) Mgr. V. B. a 2) S. B., za účasti J. M. a K. M., obou zastoupených JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, pro 371.209,33 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 20 Co 30/2010 - 568, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti shora označenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 12. 2009, č. j. E 442/99 - 532, jímž Okresní soud v Benešově nařídil dražební jednání ve smyslu § 336b o. s. ř., podal první povinný dovolání.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Druhá povinná se ve svém písemném vyjádření k dovolání s tímto ztotožnila a navrhla, aby „bylo rozhodnuto tak, jak navrhuje dovolatel“.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a neshledal je přípustným.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť v případě usnesení o nařízení dražebního jednání (dražby) podle § 336b odst. 1 o. s. ř. se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil dražební jednání, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť první povinný s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo, a náklady oprávněného vynaložené na sepis vyjádření k dovolání nelze za stavu, kdy dovolání není objektivně přípustné, o čemž byl oprávněný řádně odvolacím soudem poučen, považovat na účelně vynaložené náklady na bránění práva; ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu