20 Cdo 3578/2024-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných 1) M. P., a 2) M. S., zastoupených Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova č. 2585/4, proti povinnému T. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, o rozdělení společné věci, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 224/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2024, č. j. 14 Co 326/2024-92,
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. září 2024, č. j. 14 Co 326/2024-92, k odvolání povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. července 2024, č. j. 65 EXE 224/2024-73, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Soudy vyšly ze zjištění, že soud prvního stupně dne 20. února 2024, č. j. 65 EXE 224/2024-42, pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10.
května 2023, č. j. 28 C 159/2022-141, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 13 Co 259/2023-177 (dále též jen „exekuční titul“), jehož výrokem I. bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví oprávněných a povinného k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (dále též jen „předmětné nemovité věci“), a výrokem II. byl nařízen prodej předmětných nemovitých věcí ve veřejné dražbě, s tím, že výtěžek z prodeje dražby bude rozdělen mezi účastníky podle výše jejich podílů (specifikovaných ve výroku exekučního titulu).
Odvolací soud (mimo jiné) k námitce povinného, že vedení exekuce je nezákonné, jelikož povinný neměl možnost dobrovolně splnit exekučním titulem uloženou povinnost, konstatoval, že § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), sice stanovuje předpoklad pro podání exekučního návrhu podle exekučního řádu, a to ten, že povinný dobrovolně nesplnil povinnost, ke které byl exekučním titulem zavázán, toto ustanovení se však týká exekučních titulů, kterými se ukládá povinnému určitá povinnost.
V rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví formou prodeje nemovité věci a rozdělení výtěžku není stanovena žádná povinnost, a proto se stává vykonatelným, jakmile nabude právní moci, a záleží poté na postoji spoluvlastníků, jestli na základě takového rozhodnutí zajistí realizaci prodeje nemovité věci a rozdělení výtěžku sami nebo zda k tomu dojde v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce. V daném případě přistoupili oprávnění k realizaci prodeje předmětných nemovitých věcí v exekučním řízení, přičemž bez součinnosti oprávněných by povinný prodej předmětných nemovitých věcí sám zajistit ani nemohl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, a to zda je v poměrech rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem nemovité věci možno zákonně vést exekuci za předpokladu, že účastník, proti kterému návrh na nařízení exekuce směřuje, neměl vůbec příležitost jednat dobrovolně podle exekučního titulu, ve vztahu k úpravě § 37 odst.
2 ex. řádu, jenž pro oprávnění podat exekuční návrh kogentně vyžaduje marné uplynutí možnosti dobrovolně se zachovat podle exekučního titulu, což nelze bez dalšího zaměňovat s vykonatelností exekučního titulu. Povinný uvedl, že není možné vést zákonně exekuci proti osobě, která neměla žádnou příležitost zachovat se dobrovolně podle toho, co jí exekuční titul ukládá. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že § 37 odst. 2 ex. řádu se týká pouze exekučních titulů, kterými se ukládá povinnému určitá povinnost.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že nařízenou exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolací soud konstatuje, že předestřená dovolací otázka není (oproti mínění dovolatele) otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou, jelikož dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (na kterou odkázal i odvolací soud) uvedl, že rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví formou prodeje nemovité věci a rozdělení výtěžku není rozsudkem, jímž by byla stanovena nějaká povinnost, a proto se stává vykonatelným, jakmile nabude právní moci (neobsahuje tedy žádnou lhůtu ke splnění povinnosti).
Záleží proto na postoji spoluvlastníků, zda na základě takového rozhodnutí zajistí realizaci prodeje nemovité věci a rozdělení výtěžku sami nebo zda k tomu dojde v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3623/2010, nebo usnesení ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 3361/2021). V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví formou prodeje předmětných nemovitých věcí a rozdělení výtěžku, který (vzhledem k výše uvedenému) neobsahuje lhůtu k dobrovolnému splnění povinnosti, nýbrž opravňuje každého ze spoluvlastníků k podání návrhu na zahájení výkonu rozhodnutí či exekuce prodejem nemovité věci.
Je sice pravdou, že účastníci řízení mohou prodej nemovité věci a rozdělení výtěžku realizovat i sami, avšak zároveň nelze účastníkům vytknout ani podání exekučního návrhu již v den nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, jak v daném případě učinili oprávnění, jelikož z právních předpisů ani ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá povinnost účastníků postupovat při prodeji společně, případně k tomu vyzývat jiné spoluvlastníky. Odvolací soud proto postupoval při řešení dovolatelem předestřené dovolací otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu