20 Cdo 3608/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem v
Plzni, Čedičová 511/9, identifikační číslo osoby 40523535, zastoupené JUDr.
Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti povinné
BUZULUK, a. s., se sídlem v Komárově, Buzulucká 108, identifikační číslo osoby
25056301, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10,
Švehlova 1900, pro 10 984,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu
povinné, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 1010/2001, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 29
Co 244/2009-100, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž krajský soud odmítl odvolání oprávněné, se
odmítá; v ostatním se dovolání zamítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné náklady řízení ve výši 2760,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Lubomíra
Svátka.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 29. 10. 2008, č. j. E 1010/2001-84,
zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok I), žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zastavení
výkonu rozhodnutí (výrok II) ani předchozího odvolacího řízení (výrok III).
Uzavřel, že kompenzační projev povinné (oznámení z 13. 6. 2001) není dostatečně
určitý, neboť chybí nezaměnitelná identifikace započítávaných pohledávek.
Krajský soud k odvolání oprávněné i povinné napadeným rozhodnutím odmítl
odvolání oprávněné (výrok I), usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak,
že se řízení o výkonu rozhodnutí zastavuje (výrok II), a ve výrocích II a III
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru (§ 220
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), že právní úkon povinné ze dne 13. 6. 2001, kterým
provedla zápočet pohledávek a závazků, splňuje všechny náležitosti určitého
právního úkonu vyžadované v § 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), takže jím
předvídané právní následky nastaly. Faktury byly řádně identifikovány a obě
účastnice je měly v držení. Oprávněné muselo být zřejmé, o jaké pohledávky se
jedná, jelikož u jednotlivých faktur byly přesně specifikovány částky, kterých
se zápočet týkal. Usnesení soudu prvního stupně proto změnil a řízení o výkon
rozhodnutí zastavil, přitom poukázal na skutečnost, že vymáhaná částka byla 25.
2. 2005 odepsána z účtu povinné.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 3 a § 238a odst. 1
o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 2 písm. a/ a
b/ a odst. 3 o. s. ř.). Uvedla, že vymáhanou pohledávku jí postoupila smlouvou
o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2001 správkyně konkursní podstaty a že
zánik pohledávky je v takovém případě možný jen zápočtem pohledávky, kterou má
dlužník vůči postupiteli, přičemž projev směřující k započtení musí být
perfektní, což v daném případě nebylo, protože dlužník (povinný) určil svou
pohledávku (a to ještě vůči úpadci a ne vůči postupiteli, kterým byla správkyně
konkursní podstaty) až v průběhu vykonávacího řízení. Dále uvedla, že
pohledávka jako majetek konkursní podstaty se postupuje se všemi právy, tj. i s
právem nebýt plněna započtením. Žádný předpis nestanoví, že by postupovaná
pohledávka toto právo ztratila. Podle oprávněné není ze „započítávacího“
projevu patrno, jakou určitou pohledávku chce povinná započíst, kdo je
nositelem závazku, zda jde o splatné pohledávky, z jakého závazkového vztahu
pohledávky vznikly, zda jsou způsobilé k započtení a kdy se pohledávky setkaly.
Názor odvolacího soudu, že obě účastnice měly v držení citované faktury, není
podpořen žádným projevem účastníků či předloženými důkazy, ani nebyl povinnou
tvrzen. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými i
právními závěry odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku, jímž bylo pro vady bránící pokračovat v řízení odmítnuto
odvolání oprávněné, není přípustné. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
přípustnost dovolání nezakládají, jelikož rozhodnutí, jímž bylo odvolání
odmítnuto, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Podle ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. není přípustné rovněž, jelikož napadené usnesení není
rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Nejvyšší soud proto dovolání proti
výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání oprávněné, podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti výroku krajského soudu, jímž bylo usnesení okresního soudu
změněno tak, že řízení o výkonu rozhodnutí se zastavuje, je přípustné podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však ze
spisu nevyplývají.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva,
ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka s odkazem na ust. § 529 odst. 2 obč. zák. namítá, že vymáhanou
pohledávku jí postoupila smlouvou z 5. 6. 2001 správkyně konkursní podstaty a
že zánik pohledávky by byl možný jen zápočtem pohledávky, kterou má povinná
vůči správkyni konkursní podstaty, nikoli vůči úpadci.
Dovolací soud tento názor nesdílí. Prohlášením konkursu přechází na správce
oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných
právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s
majetkem patřícím do podstaty (§ 14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.). Při
výkonu své funkce správce postupuje s odbornou péčí a odpovídá za škodu
vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo soud, přičemž mu
vzniká i nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 8 odst. 2, 3 zákona č.
328/1991 Sb.). Činnost správce je zaměřena na uspořádání majetkových poměrů
dlužníka, který je v úpadku (§ 1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.), a činí úkony
týkající se majetku úpadce. Uzavřela-li správkyně JUDr. Alena Kasalová smlouvu
o postoupení pohledávky úpadce (ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci), pouze tím
vykonala právo jinak příslušející společnosti ŠKODA UNITECH s. r. o. v
likvidaci. Tvrzení dovolatelky, že proti postoupené pohledávce bylo možno
započíst pouze pohledávku za správkyní, a nikoli za úpadcem, tedy není na místě
(k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 33/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž smysl ustanovení § 529
odst. 2 obč. zák. je ten, aby dlužník při splnění vymezených podmínek mohl
jednostranným úkonem nebo dohodou započíst proti pohledávce svého nového
věřitele - postupníka - svou pohledávku, kterou má nikoli proti postupníkovi,
nýbrž proti postupiteli - původnímu věřiteli).
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že pohledávka jako majetek konkursní
podstaty byla postoupena se všemi právy, tj. i s právem nebýt plněna započtením
(dovolatelka blíže svou úvahu nerozvedla). Nejvyšší soud k tomu uvádí, že
kompenzabilní nejsou pohledávky, jejichž započtení je vyloučeno zákonem nebo
dohodou účastníků (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák
a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1695 – 1699). S
přihlédnutím k ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. (podle
něhož započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné) lze uvést, že
postoupením byla vymáhaná pohledávka z majetku podstaty úpadce vyvedena, a
nemůže již tedy nadále požívat ochrany přiznané právě tomuto majetku.
Dovolatelka dále prosazuje, že projev směřující k započtení nebyl perfektní,
protože z něj nebylo patrno: jakou určitou pohledávku chtěla povinná započíst,
kdo je nositelem jí odpovídajícího závazku, zda je pohledávka splatná, z jakého
závazkového vztahu vznikla, zda je způsobilá k započtení a kdy se vzájemné
pohledávky setkaly. Dovolatelka má za to, že povinná specifikovala svou
pohledávku nepřípustně až v průběhu vykonávacího řízení.
Dovolací soud zastává opačný názor. Ze soudního spisu se podává, že Okresní
soud v Berouně k návrhu oprávněné EXIMO Trading spol. s r. o. z 25. 6. 2001
usnesením z 28. 2. 2002, č. j. E 1010/2001-5, nařídil podle platebního rozkazu
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 61 Ro 573/96
(pravomocného a vykonatelného 10. 5. 1996), výkon rozhodnutí přikázáním
pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu (KB a. s.) pro 10.984,- Kč s
příslušenstvím. Jedná se o pohledávku ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci,
kterou podle smlouvy č. 21005 ze dne 5. 6. 2001 oprávněné postoupila JUDr.
Alena Kasalová správkyně konkursní podstaty ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci.
Po oznámení postoupení povinná provedla dne 13. 6. 2001 vůči oprávněné
započtení písemným oznámením, doručeným 14. 6. 2001, jímž započetla postoupený
(zde vymáhaný) závazek proti pohledávce, kterou měla za původním věřitelem
(postupitelem).
Oznámením o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků z 13. 6. 2001, povinná
sdělila oprávněné, že „…ve smyslu ustanovení § 529 odst. 2 Občanského zákoníku
v platném znění a s ohledem na oznámení o postoupení pohledávky JUDr. Aleny
Kasalové správce konk. podstaty ŠKODA UNITECH s. r. o. – v likvidaci v částce
10984,- Kč + 1380,- Kč nákladů řízení doručené nám dne 11. 6. 2001 započítáváme
vzájemné pohledávky a závazky v celkové částce 12364,- Kč…“. Ke specifikaci své
pohledávky povinná v oznámení uvedla, že se jedná o částku 1775,- Kč z faktury
č. 9160541, dále 494,- Kč z faktury č. 9161052 a dále 10095,- Kč jakožto část z
částky 31901,- Kč z faktury č. 9160910. V průběhu řízení povinná uvedla, že
její pohledávka za postupitelem vznikla z titulu neuhrazených cen díla -
chromování dle objednávek postupitele - a předložila příslušné faktury (všechny
se splatností v roce 1999) včetně objednávek (viz čl. 30-39 spisu), jež dle
jejího tvrzení měly obě strany v držení (viz podání na čl. 89) a s nimiž se
oprávněná osobně prokazatelně seznámila nejpozději v průběhu řízení (viz
protokol o jednání z 23. 9. 2009 na čl. 95).
Kompenzační projev má účinky zpětně k okamžiku setkání pohledávek (ex tunc).
Projev k započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení jako obranu proti
žalobě. Podobně platí, že i při výkonu rozhodnutí může povinný uplatnit námitku
směřující k započtení vzájemné pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
publikovaný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
téhož soudu uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005). Názor dovolatelky, že
nebylo možné specifikovat vzájemnou pohledávku až ve vykonávacím řízení, tudíž
není správný.
Proti pohledávce vymáhané výkonem rozhodnutí může být započtena vzájemná
pohledávka povinného bez ohledu na to, že vznikla až později, a také bez ohledu
na to, zda se obě pohledávky střetly před vydáním soudního rozhodnutí, které je
vykonáváno, nebo až po jeho vydání. Podstatné však je, kdy byl učiněn projev
vůle směřující k započtení. Jak dovodila soudní praxe, důvodem k zastavení
nařízeného výkonu rozhodnutí je zánik vymáhané pohledávky započtením v případě,
že námitka započtení byla učiněna po vydání rozhodnutí, jež je vykonáváno (k
tomu srov. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj
159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe i právní teorie se shoduje v tom, že forma pro právní úkon
směřující k započtení není předepsána a že tedy stačí ústní projev. Z jeho
obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké míře se uplatňuje k započtení
proti pohledávce věřitele (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák
M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2008, s. 1533 a násl.). Nejvyšší soud má za to, že specifikace
započtených pohledávek v projednávané věci byla určitá a zcela dostatečná.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že o dobrovolné plnění, jehož
důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
jde jen tehdy, jestliže k němu ze strany povinné došlo mimo rámec výkonu
rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v § 258 odst. 1 o. s.
ř.; nejde tedy o situaci, kdy k úhradě peněžitého závazku došlo odepsáním z
účtu povinné na základě nařízeného výkonu rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006).
Protože se prostřednictvím dovolacích námitek dovolatelce nepodařilo zpochybnit
správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné povinné náklady v
celkové výši 2760,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jejího právního
zástupce ze dne 31. 3. 2010, tvořené odměnou ve výši 2000,- Kč (podle § 12
odst. 1 písm. b/ a po snížení podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), paušální náhradou hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradou za 20 % daň z
přidané hodnoty ve výši 460,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu