20 Cdo 364/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4,
Soudní 1672/1a, P. O. BOX 3, proti povinnému P. K., zastoupenému advokátem, pro
65.981,38 Kč s příslušenstvím a pro 2.295 Kč s příslušenstvím prodejem
nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.
zn. E 2118/99, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, č.j. 29 Co 554/2001-23,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení
ze dne 1. 8. 2001, č.j. E 2118/99-16, kterým Okresní soud Praha – východ
nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.
3. 1994, sp. zn. 85 Ro 774/93, a platebního rozkazu Okresního soudu Praha
– východ ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. Ro 350/95, k vydobytí pohledávky ve výši
65.981,38 Kč s příslušenstvím (0,5 % úrok z částky 10.476 Kč denně od 19. 8.
1993 do zaplacení, z částky 30.863 Kč denně od 18. 9. 1993 do zaplacení, z
částky 31.027 Kč denně od 23. 10.1993 do zaplacení, z částky 52.475 Kč denně od
27. 11. 1993 do zaplacení), pohledávky ve výši 2.295 Kč s příslušenstvím (0,5 %
úrok denně od 28. 12. 1993 do zaplacení) a nákladů předcházejícího řízení
(8.600 Kč) výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (domu č.p. 280 s parcelou č.
577-zast.plocha, parcely č. 114/7-zahrada a parcely č. 114/11 v katastrálním
území O. u P.), povinnému zakázal nemovitosti převést na jiného nebo je
zatížit, uložil mu, aby ve stanovené lhůtě oznámil, zda a kdo má k nemovitostem
předkupní právo, a zavázal ho k náhradě nákladů exekučního řízení a k zaplacení
soudního poplatku; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich
náhradu nemá právo žádný z účastníků. Předpoklady, které ustanovení § 251 a §
335 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí vyžadují, měl odvolací soud za splněny (zejména pokládal
za osvědčené, že vlastníkem nemovitostí je povinný). Jelikož darovací smlouva,
kterou P. K. s manželkou darovali předmětné nemovitosti povinnému, byla
prohlášena vůči oprávněné neúčinnou (§ 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění pozdějších předpisů), odmítl odvolací soud námitku nedostatku
pasivní věcné legitimace povinného. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v
tom, že navržený způsob výkonu rozhodnutí není – zejména s ohledem na
předcházející neúspěšné exekuce – ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř.
zřejmě nevhodný.
Ve včas podaném dovolání povinný (zastoupen advokátem) v rámci důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, oponuje odvolacímu soudu v otázce své
pasivní věcné legitimace. K převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na podkladě darovací smlouvy, která byla vůči oprávněné prohlášena
za neúčinnou, nemohlo podle dovolatele dojít, takže „je třeba požadovat plnění
na skutečném dlužníkovi P. K.“ Protože P. K. dluh ve výši 65.981,38 Kč již
oprávněné uhradil, namítá dovolatel „nepřiměřenost výše (zbylé) pohledávky k
hodnotě nemovitostí,“ přičemž současně vznáší výhrady proti zákonnosti
vykonávaných platebních rozkazů v částech týkajících se příslušenství jistin. Z
uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejdříve posuzoval
přípustnost dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
o.s.ř. přípustné pouze při splnění předpokladů vymezených ustanovením § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem
zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), lze o přípustnosti
dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o.s.ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) je možné zásadní právní význam
napadeného usnesení spojovat toliko s otázkou, zda za situace, kdy na základě
právního úkonu, který byl prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka oprávněné
předmětné nemovitosti, je – místo toho, kdo je podle exekučního titulu povinným
– v řízení o výkon rozhodnutí věcně pasivně legitimován nabyvatel nemovitostí
(jinak řečeno, zda lze řízení o výkon rozhodnutí vést proti jinému, než kdo je
v rozhodnutí označen jako povinný, i když nejde o případ podle § 256 o.s.ř.).
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena
nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení,
ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je dovolání ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V souzené věci vycházel odvolací soud z toho, že platebními rozkazy,
jejichž výkon oprávněná požaduje, zavázaly soudy k peněžitému plnění (124.841
Kč, resp. 2.295 Kč s příslušenstvím) P. K. („majitele firmy E. O.“). Rozsudkem
ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. 5 C 24/97 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 27 Co 275/98), který nabyl dne 29. 9. 1998
právní moci, Okresní soud Praha – východ určil, že darovací smlouva ze dne 26.
9. 1995, kterou P. K. s manželkou L. K. převedli na syna P. K. (povinného)
vlastnické právo k předmětným nemovitostem (s účinky vkladu do katastru
nemovitostí dnem 27. 9. 1995), je vůči oprávněné právně neúčinná. Návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, které byly předmětem darovací
smlouvy, směřovala oprávněná proti obdarovanému P. K. jako povinnému, jehož
vlastnické právo doložila výpisem z listu vlastnictví č. 681 pro katastrální
území O. u P. vydaným Katastrálním úřadem P. dne 6. 9. 1999.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Podle ustanovení § 335 odst. 1 věty první o.s.ř. může být výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí nařízen, jen když oprávněný označí nemovitost,
jejíž prodej navrhuje, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními
orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloží, že nemovitost je ve
vlastnictví povinného.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho
účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku,
domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo
jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného
právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že
vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k
tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí
(exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu
rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku – osobě podle exekučního
titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní
úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č.
26, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo
1704/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č.
27).
Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky
prodejem nemovitostí (§ 258 odst. 1 o.s.ř.), nepřipadá v úvahu vést řízení o
výkon s dlužníkem již proto, že nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví (srov. §
335 odst. 1 o.s.ř.). Vyslovení odporovatelnosti totiž znamená – z hlediska
hmotného práva – nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se
rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal
všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v
poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento
právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo (a jeho účinky – toliko
v tomto vztahu – nenastaly).
Vysvětlení podstaty institutu odporovatelnosti dovoluje uzavřít, že
pasivně věcně legitimován v řízení o výkon rozhodnutí je ten, kdo na základě
právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a obč. zák. prohlášen
neúčinným (zde darovací smlouvy), nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové
rozhodnutí ukládá povinnost plnit) návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí
postižený majetek; současně vyvrací, vzhledem k zachování účinků, které hmotné
právo s takovým právním úkonem spojuje, i námitku dovolatele (který zaměňuje
neúčinnost s neplatností), podle níž „na základě neúčinné darovací smlouvy
nemohlo přejít vlastnické právo“ k nemovitostem.
Protože odvolací soud při rozhodování z výše uvedeného vycházel, je
jeho právní posouzení správné a argumenty, jimiž dovolatel zpochybnil svou
věcnou legitimaci, neobstojí. Ostatními námitkami dovolatele se dovolací soud
nezabýval, neboť v řízení, jež předchází nařízení výkonu rozhodnutí, jsou
bezcenné. Zákonnost (věcnou správnost) k výkonu navržených platebních rozkazů v
řízení o výkon rozhodnutí přezkoumávat nelze (obsahem exekučního titulu je soud
vázán a je povinen z něj vycházet) a tvrzení, že pro částečné plnění dlužníka
mimo probíhající exekuci se způsob výkonu prodejem nemovitostí povinného stal
zřejmě nevhodným (§ 264 odst. 1 o.s.ř.), je relevantní pro případné řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/, h/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/, § 229
odst. 3 o.s.ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolatel netvrdil (odkazu na dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nepřiřadil žádné konkrétní námitky) a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud – bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 § 142 odst. 1 a § 254 odst. 1 o.s.ř. (v dovolacím řízení
neúspěšný povinný /dovolatel/ právo na náhradu nákladů řízení nemá a oprávněné
v tomto stadiu řízení /podle obsahu spisu/ žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu