20 Cdo 3654/2018-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Správního bytového družstva Nový domov, se sídlem v Praze 4, Maroldova č. 1449/8, identifikační číslo osoby 00033456, zastoupeného Mgr. Romanem Sklenářem, advokátem se sídlem v Kladně, Osvoboz. pol. vězňů č. 656, proti povinné A. O., za účasti manžela povinné J. O., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512/16, pro 189 865 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 2364/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 17 Co 37/2018-55, t a k t o:
I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Žádný z účastníků ani manžel povinné nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 17 Co 37/2018-55, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. října 2017, č. j. 14 Nc 2364/2009-25, změnil ve výroku I. tak, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. května 2009, č. j. 14 Nc 2364/2009-4, částečně zastavuje co do způsobu provedení přikázáním pohledávky z účtů manžela povinné č. a č., vedených u peněžního ústavu Česká spořitelna, a. s., IČ 45244782, o níž bylo rozhodnuto exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Miloslava Hauerlanda, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 027 EX 00394/09 a ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení ve vztahu mezi manželem povinné a ostatními účastníky řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi manželem povinné a ostatními účastníky řízení. Dospěl mimo jiné k závěru, že je v souladu s principem legitimního očekávání a zákazem retroaktivity jen takový výklad, podle něhož se ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. řád“), a § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), shodně ve znění účinném od 1. ledna 2014, a ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu a § 262a odst. 4 zákona o. s. ř. oboje ve znění účinném od 1. července 2015 uplatní při splnění dalších podmínek jen tehdy, pokud ke vzniku pohledávky došlo jednak před uzavřením manželství povinné a nedlužného manžela a jednak před 1. lednem 2014. V této souvislosti odkázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nespravedlivé. Povinná se svým manželem nepřistoupili po vstupu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v účinnost k příslušné modifikaci společného jmění, čímž mohli ošetřit své majetkové poměry. Za této situace tak není na místě chránit jejich legitimní očekávání, že exekvovaná pohledávka, která vznikla před uzavřením manželství povinnou a jejím manželem a současně představuje výlučný dluh povinné, nemůže být po 1. červenci 2015 vymožena z účtu manžela povinné, když tento účet je součástí společného jmění. Ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve spojení s § 262b o. s. ř. shodně ve znění účinném od 1. července 2015 je tak na místě aplikovat i na exekuční řízení zahájená před 1. lednem 2013. Judikatura citovaná odvolacím soudem je podle názoru dovolatele neaktuální, neboť se vztahuje k období, kdy Ústavní soud zrušil bod 2. čl. LII přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. a doposud nebyl v účinnosti zákon č. 139/2015 Sb. a opomíjí tak výklad přechodného ustanovení v podobě ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 17 Co 37/2018-55, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V posuzované věci byla exekuce na majetek povinné nařízena usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. května 2009, č. j. 14 Nc 2364/2009-4, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 189 865 Kč s příslušenstvím na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 32 Ro 234/2009. Povinná dne 28. března 2009 uzavřela manželství. Pověřený soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland, Exekutorský úřad Praha 5, exekučním příkazem ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 027 EX 0394/09 nařídil provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů manžela povinné, na nichž se toho času nacházely jak výlučné prostředky manžela povinné, tak finanční prostředky patřící do společného jmění.
K otázce přechodných (intertemporálních) ustanovení, zabývajících se exekučním postižením majetku ve společném jmění manželů pro vymáhání pohledávky, která vznikla před uzavřením manželství povinné a jejího manžela, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. dubna 2016, č. j. 20 Cdo 4368/2015 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem dne 19. června 2016 pod sp. zn. I. ÚS 1951/16 odmítnuta), vysvětlil, že v exekučním řízení, zahájeném v době do 31. prosince 2013, nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně před 1. lednem 2014, tj. před účinností o. z., vést exekuci na majetek ve společném jmění povinného a jeho manželky nebo majetek, který se za takový majetek pro účely exekučního řízení považuje. V souladu s principem legitimního očekávání je takový výklad, podle něhož se ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. ledna 2014. V opačném případě by dopad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí. Rozhodujícím okamžikem přitom není (…) okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky (srov. § 732 o. z.). Shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018.
Od shora uvedených právních závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu