20 Cdo 3663/2021-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Braník, Novodvorská 994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Veronikou Andělou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Braník, Novodvorská 994/138, proti povinnému M. D., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, pro 208 878,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 59 EXE 812/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 19 Co 315/2020-154, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 59 EXE 812/2012-103, zamítl návrh povinného ze dne 14. 4. 2020 na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 20. 7. 2012, č. j. 59 EXE 812/2012-19, jejímž vedením byl pověřen tehdy soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána. Uvedl, že povinný neuplatnil žádný způsobilý důvod k zastavení exekuce. Vykonatelný exekuční titul (elektronický platební rozkaz) není exekuční soud oprávněn z hlediska jeho věcné správnosti přezkoumávat a je jím vázán. K doručení usnesení o nařízení exekuce, exekučního návrhu a doplnění návrhu dodal, že povinný nebyl na adrese XY dne 4. 10. 2012 zastižen, proto byla zásilka vrácena soudnímu exekutorovi, který postupoval podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), „zásilku vyvěsil“ dne 18. 10. 2012 a poté ji sejmul dne 19. 11. 2012. V této době nebyl povinný ve výkonu trestu (byl tam od 20. 4. 2002 do 30. 4. 2007 a dále od 21. 8. 2009 do 23. 10. 2012). Připomněl, že doručení usnesení a exekučního návrhu začal povinný zpochybňovat až v roce 2020, přitom od roku 2016 komunikoval s oprávněnou i soudním exekutorem ohledně úhrady vymáhané pohledávky.
2. Krajský soud (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že postup soudního exekutora při doručování usnesení o nařízení exekuce povinnému nemohl řádné doručení přivodit, neboť v době, kdy povinný nebyl na adrese XY zastižen a bylo mu zde zanecháno oznámení o uložení zásilky na poště, včetně výzvy k vyzvednutí, byl povinný ve výkonu trestu. Proto ani následné vyvěšení oznámení pro povinného na úřední desce postupem soudního exekutora podle § 49 odst. 4 o. s. ř. nemohlo účinky řádného doručení usnesení přivodit. Usnesení však bylo povinnému řádně doručeno k rukám jeho zástupce dne 4. 2. 2021, byť to bylo až po podání odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 9. 2020. Současně odvolací soud uvedl, že případné pochybení soudního exekutora při doručení zásilek povinnému není důvodem pro zastavení exekuce nařízené na majetek povinného (bod 13 odůvodnění).
3. Dále odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem o nemožnosti věcného přezkumu exekučního titulu. S odkazem na „shrnující“ nález ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3194/2018, v němž Ústavní soud uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, však dospěl k závěru, že ve smlouvě o úvěru sjednaný úrok 12,04 % ročně (sazba zůstala neměnná po celou dobu splácení) je srovnatelný s výší obdobných spotřebitelských úvěrů (12,72 % ročně). Za nepřiměřený neshledal ani exekučním titulem přiznaný úrok z prodlení, neboť byl přiznán jako zákonný ve výši regulované právním předpisem.
4. Povinný v dovolání namítá, že odvolací soud se v otázce doručení usnesení o nařízení exekuce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Zásadní právní otázkou podle povinného je, „zda může odvolací soud za situace, kdy soud. I. stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s tím, že sám uvede, že v době nařízení exekuce je povinný ve výkonu trestu a následně po podání odvolání ve věci ke konci roku 2020, kdy je namítáno, že do výkonu trestu odnětí svobody povinnému nebylo doručeno usnesení o nařízení exekuce z roku 2012, je povinnému prostřednictvím jeho právního zástupce v roce 2021 doručeno usnesení o nařízení exekuce, a z obsahu spisu je zřejmé, že toto činil soudní exekutor až po zásahu Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, tento postup neodporuje ustálené rozhodovací praxi, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013, kdy je zřejmé, že soudní exekutor, ač vykonával exekuci, doručil řádně povinnému usnesení o zahájení exekuce až po 9 letech od jejího zahájení.“ Podle názoru povinného krajský soud svým postupem zvýhodnil (správně asi znevýhodnil) povinného a jeho postup je proti rovnosti zbraní v rámci soudního řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu okresního zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
8. Ačkoliv dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, nevymezuje otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013, tak, aby z ní bylo patrno, v čem toto odchýlení spatřuje. Nejvyšší soud v citovaném usnesení připomíná, na jakou adresu se doručuje fyzické osobě při doručování prostřednictvím doručujícího orgánu (§ 46a, § 46b o. s. ř.). Odvolací soud přitom uzavírá, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému řádně doručeno až 4. 12. 2021, kdy bylo doručeno jeho zástupci. Pokud povinný namítal, že až do doručení usnesení o nařízení exekuce v roce 2021 byla exekuce vedena nezákonně a že postup při doručování je „proti konstantní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu“, ani v tomto směru nevymezil otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (srov. např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
10. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání povinného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl.zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu