2
5
20 Cdo 371/2019-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Svobodou,
Ph.D., v exekuční věci oprávněné A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno č. 123, proti povinné RED
Fourteen s.r.o. se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, identifikační číslo
osoby 25627694, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí č. 813/57, o provedení prací a výkonů, o návrhu
povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
48 EXE 3176/2015, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352, 353/2016-126, takto:
Záhlaví a výrok usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března
2019, č. j. 20 Cdo 371/2019-552, se v části, v níž je identifikováno dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu opravuje tak, že místo „usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352, 353/2016-123“ správně zní
„usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352,
353/2016-126“.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3. o. s. ř.):
V písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.
března 2019, č. j. 20 Cdo 371/2019-552, došlo k chybě, když bylo v záhlaví a ve
výroku chybně uvedeno číslo jednací dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu.
Vzhledem k tomu, že jde o zřejmou nesprávnost, na kterou Obvodní soud pro Prahu
1 upozornil, bylo zmíněné pochybení postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243c o. s. ř. napraveno, aniž by vydáním opravného
usnesení byla dotčena právní moc a vykonatelnost opraveného usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. června 2016, č. j. 48 EXE
3176/2015-91, zamítl návrh povinné ze dne 7. 3. 2016 na zastavení předmětné
exekuce. Soud uvedl, že povinná neosvědčila tvrzení o tom, že jí oprávněná
neposkytla řádnou součinnost ke splnění vymáhané povinnosti a že tato
skutečnost brání ke splnění vymáhané povinnosti. Povinná v návrhu na zastavení
exekuce netvrdí, že vymáhanou povinnost splnila a nedokládá důkazy o splnění
vymáhané povinnosti. Stejně tak povinná nepodložila své tvrzení, že se s
povinnou nedohodla na způsobu provádění oprav a poskytnutí součinnosti. Z
předložených listin a vyjádření účastníků je zřejmé, že mezi účastníky
probíhala emailová korespondence a že povinná projevila snahu provést opravy
uložené vykovávaným exekučním titulem. Povinná však neprovedla uložené opravy
ve lhůtě uvedené v exekučním titulu a má tak nadále možnost a také zákonnou
povinnost takto učinit a naplnit zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2016, č. j. 48 EXE
3176/2015-75, byl zamítnut návrh povinné ze dne 7. března 2016 na odklad
exekuce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352,
353/2016-123, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června
2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91 (výrok I.), a usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 11. dubna 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-75 (výrok II.). Odvolací
soud doplnil dokazování smlouvou uzavřenou mezi povinnou jako objednatelem a
společností PRŮMSTAV, a. s. jako zhotovitelem, emailovou korespondencí
účastníků této smlouvy ze dne 5. 8. 2015, dopisem právního zástupce oprávněné
adresovaného právnímu zástupci povinné ze dne 24. 8. 2015, emailovou zprávou I. S. ze dne 22. 10. 2015, emailovou korespondencí mezi F. a panem V. ze dne 10. 8. 2015 a uzavřel, že obě odvolání povinné nejsou důvodná. Povinná svou
povinnost uloženou exekučním titulem nesplnila ve lhůtě soudem určené a
nesplnila by ji ani za situace, kdy by započala s prováděním prací dne 17. 8. 2015. Ze shora uvedené smlouvy o dílo plyne, že dokončení díla bylo
předpokládáno do 16. 10. 2015. Exekuční titul uložil povinné povinnost provést
práce ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, tj. do 24. 8. 2015. Nelze
tudíž učinit závěr, že by povinná nesplnila svou povinnost v určené lhůtě z
důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti oprávněnou. Lze souhlasit s povinnou,
že je v takovém případě na ní, jakým způsobem vady odstraní, avšak po oprávněné
nelze požadovat, aby strpěla jakýkoli postup povinné při odstraňování v
exekučním titulu popsaných vad, zejména za situace, kdy odstranění vad
vzduchotechnického zařízení mělo spočívat v instalaci odlišného principu
takového zařízení s nutností dalších úprav exteriéru domu a s nutností zásahů
do stávajících konstrukcí domu a kdy navrhovaná výměna skla stěny vnitřního
bazénu byla v rozporu se závěry znaleckého posudku provedeného v nalézacím
řízení.
Jestliže oprávněná takový způsob odstranění vady odmítla a po uplynutí
lhůty stanovené povinné k plnění podala exekuční návrh, nemůže být takový
postup důvodem pro zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Exekuční návrh oprávněné tak nelze v daném
případě považovat za šikanózní návrh a zneužití práva, jež by odůvodňovalo
zastavení exekuce, případně odklad exekuce. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, a to otázce, „zda je odvolací soud povinen zrušit
rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. v
případě, že má být ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má být navrženými
důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné
dokazování“. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když uvedl, že je
oprávněn doplnit dokazování i v případě, že soud prvního stupně vůbec žádné
dokazování ve věci neprováděl. Tímto se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, přičemž jsou tato rozhodnutí v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo
2851/2011, ve kterém dovolací soud dovodil, že „se ponechává na úvaze
odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za
účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování“. Odvolací soud dle dovolatelky nebyl oprávněn provést doplnění dokazování a měl
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Dále odvolací soud podle dovolatelky
pochybil, uzavřel-li, že skutečnost, že soudní exekutorka přistoupila k
provedení exekuce před nabytím právní moci exekučního příkazu, a tedy mimo
exekuční řízení, resp. že exekuci prováděla v rozporu s ustanovením § 52 odst. 2 ex. řádu, je z hlediska rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nerozhodná. Dovolatelka po celou dobu řízení tvrdí, že se s oprávněnou dohodla na termínu
zahájení oprav. Oprávněná však v rozporu s touto dohodou odmítla poskytnout
součinnost a podala exekuční návrh. I přesto, že by provedení prací nebylo
provedeno v pariční lhůtě, nelze dovozovat, že je osoba oprávněná z exekučního
titulu oprávněna odmítat plnění exekučním titulem přiznaného dluhu, resp. že je
osoba povinná z exekučního titulu zbavena svého práva (a samozřejmě také
povinnosti) takový dluh plnit. Konečně dovolatelka namítá, že se odvolací soud
zcela opomněl zabývat jí navrhovanými důkazy, čímž zasáhl do jejího ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu
se zákonem, když shledal, že v dané věci nebyl důvod pro zrušení rozhodnutí
soudu I. stupně dle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. ani dle § 219a odst. 1
písm. a) o. s. ř.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu, na kterou poukazuje
sama povinná, plyne, že ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. je normou s relativně
neurčitou hypotézou a je tedy do značné míry pouze na úvaze soudu, zda s
ohledem na předchozí průběh dokazování shledá, že dokazování bylo zcela
nedostatečné a že jeho doplnění bude rozsáhlé. Další otázky nastolené povinnou
v dovolání jsou otázkami ryze skutkovými, když povinná nesouhlasí se závěry
soudů obou stupňů, polemizuje s nimi a snaží se cestou mimořádného opravného
prostředku docílit toho, aby důkazy byly vyhodnoceny jinak. Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání. Dle ustanovení § 253 odst. 2 o. s. ř. soud nařídí jednání, jen považuje-
li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Dle ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. v případech uvedených v § 268
odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Dle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke
zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené
důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4);
ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno. Dle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o
účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to
potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být
provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má
být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Povinná odvolacímu soudu vytýká, že nemohl vadu řízení spočívající v
tom, že soud prvního stupně nenařídil za účelem posouzení jejího návrhu na
zastavení exekuce jednání (navzdory existenci § 269 odst. 2 o. s. ř.) zhojit
tak, že sám nařídil jednání a při tomto jednání provedl listinné důkazní
prostředky vyhodnocené soudem prvního stupně a dále sám dokazování doplnil i o
důkazní prostředky, které soud prvního stupně nevzal v potaz. Podle povinné měl
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zrušit a vrátit věc
soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s pokynem, že musí nařídit jednání,
přičemž se jedná o dosud v úplnosti dovolacím soudem neřešenou právní otázku. Nejvyšší soud však pokládá dovolatelkou vytknutý postup odvolacího
soudu za přípustný.
Smyslem ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. je, aby účastníci
exekuce měli v průběhu řízení o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. g) nebo h) prostor k tomu, aby zpravidla osobně a přímo při
jednání soudu měli možnost uvádět skutkové a právní argumenty ve svůj prospěch. Jedná se totiž o tzv. opoziční nebo tzv. impugnační spory, v němž se pravidelně
projednávají skutkové okolnosti, jež jsou mezi účastníky pochybné nebo sporné. Jestliže jednání v případech prověřování takových skutečností nenařídil soud
prvního stupně, může být takový nedostatek řízení napraven postupem odvolacího
soudu, který jednání ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. nařídí a
provede při něm důkazní prostředky, které v napadeném rozhodnutí posoudil bez
nařízení jednání soud prvého stupně, a případně i dokazování doplní. Takový
postup odvolacího soudu zásadně vede k nápravě možného pochybení soudu prvního
stupně spočívajícího v nenařízení jednání. Dovolací soud se neztotožňuje s
přesvědčením dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování,
jestliže při věcném posouzení jejího návrhu na zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se sice seznámil s listinnými
důkazními prostředky založenými ve spise (zejména se zprávou ze dne 3. 2. 2016
zaslanou právníkem společnosti PRŮMSTAV, a. s., D. S. společnosti Red Fourteen
s. r. o., e-mailovou korespondencí ze dne 29. 7. 2015 a ze dne 6. 8. 2015, a
objednávky objednatele Real Estate Development, s. r. o., a zhotovitele
PRŮMSTAV, a. s.) a tyto důkazní prostředky v odůvodnění svého rozhodnutí
vyhodnotil. Je totiž třeba vyjít ze zásady, že ve vykonávacím řízení (včetně
řízení o zastavení exekuce) soud rozhoduje o návrzích bez jednání (§ 253 odst. 2 o. s. ř.). I tehdy, když soud rozhoduje o návrhu na zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., zákon kategoricky
nestanoví, že by muselo být jednání nařízeno vždy (§ 269 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že soud prvního stupně o návrhu dovolatelky na zastavení exekuce
rozhodl bez jednání, avšak své rozhodnutí postavil na vyhodnocení listinných
důkazních prostředků, které provedl v rámci odůvodnění, proto nevede k závěru,
že by soud prvého stupně vůbec nezjišťoval („nedokazoval“) pro rozhodnutí
významné skutečnosti, ale maximálně k závěru, že tato skutková zjištění s
ohledem na potřebu nařídit jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.) neprovedl řádně
(přečtením listinných důkazních prostředků při jednání). Jde tedy o vadu,
kterou odvolací soud může odstranit [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], v daném
případě právě tím, že sám za účelem věcného posouzení odvolání nařídí jednání,
v němž provede listinné důkazní prostředky, jimiž se zabýval soud prvního
stupně, případně toto zjišťování doplní i o další důkazní prostředky (§ 213
odst. 4 o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené je třeba přistoupit k interpretaci usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, na které
dovolatelka poukazuje.
Za situace, kdy soud prvního stupně provedl zjišťování
skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce
bez nařízení jednání, nelze konstatovat, že by tyto okolnosti nezjišťoval a
nevyhodnocoval. Proto není na místě uzavřít, že odvolací soud měl rozhodnutí
soudu prvního stupně s odkazem na předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit
a vrátit s tím, že soud prvního stupně neprováděl žádné „dokazování“, protože
by v opačném případě nepřípustně nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud odstranil vadu zjišťování pro rozhodnutí podstatných
skutečností, k níž došlo před soudem prvního stupně tím, že na rozdíl od soudu
prvního stupně nařídil jednání a soudem prvního stupně provedené důkazní
prostředky při něm provedl, jednalo se o zhojení procesní vady, které se soud
prvního stupně mohl dopustit při zjišťování rozhodných skutečností, nikoliv o
to, že by se celý proces zjišťování uskutečnil výhradně před odvolacím soudem. Tento postup nevedl k tomu, že by si odvolací soud usurpoval oprávnění
zákonného soudce (soudu prvního stupně), naopak jde o postup, který ustanovení
§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. výslovně předpokládá. Zákon rovněž
předpokládá, že odvolací soud též může doplnit dokazování zjištění ve smyslu
ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4556/2010). Z výše uvedeného tedy plyne, že postup odvolacího soudu, jímž při
jednání provedl k důkazu soudem prvního stupně posouzené listinné důkazy a
doplnil dokazování o (e-mailovou korespondencí ze dne 5. 8. 2015, dopisem
právního zástupce oprávněné adresovaného právnímu zástupci povinné ze dne 24. 8. 2015, e-mailovou zprávou I. S. adresované J. K. ze dne 22. 10. 2015 a
e-mailovou korespondencí ze dne 10. 8. 2015) nelze vyhodnotit ani tak, že by
došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces a že by odvolací soud
konal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že při rozhodování o návrhu na
zastavení exekuce nezohlednil, že exekutorka JUDr. Jana Škofová započala
exekuci provádět a případně ji i dokončila ještě předtím, než nabyl právní moci
exekuční příkaz ze dne 22. 3. 2016, č. j. 088 EX 3930/15-32, Nejvyšší soud již
v usnesení ze dne 25. 9. 208, sp. zn. 20 Cdo 2661/2018, zdůraznil, že porušil-
li soudní exekutor ustanovení § 47 odst. 2 ex. řádu tím, že přistoupil k
provedení exekuce, aniž by exekuční příkaz provedením zastupitelných prací a
výkonů nabyl právní moci, stále se jedná o vedení exekuce, jež se uskutečňuje
na základě pověření exekutora k vedení exekuce. Protože nejde o činnost, která
by se odehrávala mimo rámec exekuce, není na místě exekuci za situace, kdy
exekuční příkaz již (třeba i po částečné nebo dokonce úplné realizaci
povinnosti uložené exekučním příkazem) nabyl právní moci, zastavit podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce je
nepřípustná proto, že plnění z exekučního titulu bylo realizováno mimo rámec
exekuce.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelkou vytýkaná námitka je
lichá, jednal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; jde o
otázku, která již byla dovolacím soudem řešena. Namítá-li dále dovolatelka, že se s oprávněnou dohodla na termínu zahájení
oprav (a že oprávněná byla povinna se touto dohodou řídit a nepodávat exekuční
návrh), jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv o
otázku právní otázku, která však nemůže posloužit jako dovolací důvod, neboť
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Odvolací soud totiž nezjistil, že by taková dohoda byla mezi oprávněnou a
povinnou uzavřena. Závěr, že povinná neprokázala, že jí oprávněná poskytla
řádnou součinnost k odstranění vad, odvolací soud postavil nejen na tom, že
povinná o součinnost požádala až dne 17. 8. 2015 s tím, že oprava měla být
dokončena až po uplynutí lhůty stanovené v exekučním titulu, ale i na tom, že
odstranění vady, jak je povinná navrhla, mělo spočívat „v instalaci odlišného
typu zařízení s nutností dalších úprav exteriéru domu a nutností dalších zásahů
do stávajících konstrukcí domu“. Důvody, pro které odvolací soud shledal, že
povinnou požadovaná součinnost k provedení opravy způsobem, který povinná
navrhla, není přiměřená a nezbytná, tedy nespočívají pouze v tom (jak tvrdí
dovolatelka), že oprava měla být provedena až po uplynutí lhůty, kterou
stanovil exekuční titul, ale i v dalších zásadních skutkových okolnostech, pro
které by povinnou navržená oprava nepřiměřeně zasáhla do konstrukce rodinného
domu oprávněné. Odpověď na dovolatelkou vznesenou námitku (zda oprávněná mohla
podat exekuční návrh, jestliže na základě její dohody s povinnou mělo dojít k
odstranění vady až po uplynutí lhůty stanovené v exekučním titulu) s ohledem na
výše uvedené není pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce
podstatná a proto ani nemůže založit způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání je však způsobilá založit poslední námitka
dovolatelky, v níž povinná uvádí, že odvolací soud opomenul konkrétní jí
navržené důkazní prostředky, tedy že je neprovedl a ani v dovoláním napadeném
rozhodnutí nevysvětlil, proč tak učinil. Tím údajně porušil právo dovolatelky
na spravedlivý proces, protože ji zbavil možnosti prokázat její tvrzení o tom,
že se s oprávněnou dohodla na provedení opravy a že dovolatelkou připravená
oprava byla způsobilá zcela vadu odstranit, a to přiměřeným způsobem. Pro
případ, že by dovolatelka neunesla břemeno svých tvrzení v tomto směru, měly
být poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. o hrozbě neúspěchu v
řízení o návrhu na zastavení exekuce. Je skutečností, že porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces
(zde opomenutí jí navržených důkazních prostředků) může samo o sobě obstát jako
způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo
3401/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3.
2013, sp. zn. III. ÚS
772/13) za předpokladu, že lze očekávat, že pro případ provedení opomenutých
důkazních prostředků by dovolatel usnesl své břemeno tvrzení a prokazování. Jestliže by povinná prostřednictvím jí navržených důkazních prostředků
prokázala své tvrzení, že se s oprávněnou dohodla na způsobu odstranění vad a
na lhůtě k jejich odstranění, případně to, že způsob odstranění vad je
přiměřený, tyto okolnosti by ze své podstaty mohly ovlivnit úvahu odvolacího
soudu, zda exekuční návrh podaný oprávněnou je nebo není šikanózním výkonem
práva. Již v návrhu na zastavení exekuce ze dne 7. 3. 2016 (č. l. 33 spisu)
povinná navrhovala provedení následujících důkazů: sdělení PRŮMSTAV, a. s. ze
dne 3. 2. 2016, výzva k součinnosti ze dne 29. 7. 2015, e-mail K. ze dne 31. 7. 2015, dohoda o způsobu a opravy vady a podílu na nákladech soudního řízení,
návrh smlouvy o advokátní úschově, email ze dne 14. 8. 2015 potvrzující přijetí
zálohy ve výši 400 000 Kč, výslech pana J. K., výslech příslušných pracovníků
PRŮMSTAV, a. s., dopis oprávněné povinné ze dne 1. 9. 2015 s překladem, dopis
povinné oprávněné ze dne 1. 9. 2015 a ze dne 16. 9. 2015, dopis oprávněné
povinné ze dne 17. 9. 2015 a ze dne 21. 9. 2015 a informace povinné Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2015. První tři výše uvedené důkazní návrhy
(sdělení PRŮMSTAV, a. s. ze dne 3. 2. 2016, výzva k součinnosti ze dne 29. 7. 2015 a email K. ze dne 31. 7. 2015) provedl již soud I. stupně – viz str. 3
poslední odstavec usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91. Ostatní shora pospané důkazní návrhy povinné však
nebyly bez bližšího vysvětlení provedeny ani soudem I. stupně, ani soudem
odvolacím. Z výčtu opomenutých důkazů navržených povinnou však bylo možné
očekávat, že by v případě jejich provedení povinná mohla unést břemeno svých
výše uvedených tvrzení. Odvolacím soudem opomenuté důkazní prostředky totiž již
podle svého označení mají dokládat průběh jednání mezi oprávněnou a povinnou
před podáním exekučního návrhu, případně to, že povinnou navržený způsob oprav
je vhodný a přiměřený. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o
návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu
s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to
za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o
návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu,
kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu,
že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem
zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci
dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení
dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých
vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu