20 Cdo 373/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu v Pardubicích se sídlem
v Pardubicích, Hronovická 2700, proti povinné A. spol. s r. o., zastoupené
advokátem, pro 51 495 307 Kč, zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 12 E 320/2001, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2001, č.j. 22 Co
398/2001-43, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 28. 6. 2001, č.j. 12 E
320/2001-30, nařídil podle výkazů nedoplatků č. 3706/01/248962/5291, č.
3739/01/248962/5291, č. 3793/01//248962/5291, č. 94758/01/248940/3411, č.
94813/01/248940/3411 a č. 79200/01/248912/5149 k vydobytí pohledávky oprávněné
v celkové výši 51 486 307 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního
práva k označeným nemovitostem ve vlastnictví povinné (výrok I.), návrh, pokud
se jím oprávněná domáhala nařízení výkonu „pro penále z prodlení u nedoplatků
uvedených ve výkazu č. 79200/01/248912/5149 z částky 45 687 731 Kč,“ zamítl
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně
uzavřel, že výkazy nedoplatků ukládající povinné zaplatit na daních částku „v
celkové výši 51 495 307 Kč“ jsou vykonatelnými exekučními tituly, že povinná je
vlastnicí předmětných nemovitostí a že i ostatní předpoklady pro nařízení
výkonu rozhodnutí navrženým způsobem jsou splněny.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 8. 2001,
č.j. 22 Co 398/2001-43, v odvoláním napadeném rozsahu
(tj. vyjma výroku II.) usnesení soudu prvního stupně „změnil“ jen tak, že
„výkon rozhodnutí se nařizuje mimo jiné podle výkazu č. 79200/01/248912/5149 k
uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 51 279 388 Kč,“ a jinak je potvrdil; o
nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich
náhradu právo. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že předpoklady pro
nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, zejména výkazy nedoplatků, jejichž
výkon oprávněná navrhla, obsahují náležitosti stanovené v § 73 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
a jsou tudíž vykonatelné. Připomněl, že tvrzeními týkajícími se zaplacení
dluhu, popřípadě započtení vymáhaných pohledávek proti pohledávkám, jež se k
započtení hodí, se soud při nařizování výkonu rozhodnutí nezabývá. Protože
podle výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149 činí dluh 51 279 388 Kč – a v
této výši oprávněná také jeho výkon navrhla – „změnil“ odvolací soud napadené
rozhodnutí, neboť soud prvního stupně ve výroku uvedl nesprávnou částku (o
9.000 Kč méně).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem)
včasným dovoláním, jímž odkázala na všechny v úvahu přicházející dovolací
důvody (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), aniž jim
však konkrétně podřadila užitou argumentaci. Oprávněná neměla – podle
dovolatelky – právo volby mezi výkonem exekučních titulů podle občanského
soudního řádu (zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) a
výkonem postupem, který předjímá ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (tzv. „berní zástavou“);
jestliže výkazy nedoplatků „podléhají“ z hlediska věcné správnosti soudnímu
přezkoumání, nelze je vykonat cestou soudní exekuce. Odvolacímu soudu dále
vytkla, že se – s poukazem na absenci obecně závazného právního předpisu
předpokládaného ustanovením § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. – nezabýval
konkurencí (střetem) exekucí zřízením soudcovského zástavního práva a berní
zástavou, a že nezkoumal, zda pro tutéž pohledávku již nebylo zřízeno zástavní
právo na předmětných nemovitostech podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch Finančního úřadu v
Chrudimi. Se zřetelem k tomu, že výkazy nedoplatků byly doplněny na rubových
stranách doložkami vykonatelnosti podepsanými „pracovníkem vymáhacího oddělení“
s otiskem úředního razítka až „v běžícím řízení“ (tj. po podání návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí), postrádá dovolatelka reálnou možnost k uvedeným
doložkám se vyjádřit. Ohledně výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149, který
byl sestaven pro částku 51 279 388 Kč představující dlužné daně, jejichž
splatnost nastala v letech 1992 a 1993, vznesla námitku, podle níž zákon č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, „pro toto
období výkon nepřipouští.“ Výkon rozhodnutí pro daňové penále, které je
„samostatným daňovým dluhem,“ měl být podle dovolatelky zastaven. Ze všech
uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se v první řadě zabýval
přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu ustanovení § 238a
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 a 3
o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání
nevyplývá. Pro úvahu, jde-li o usnesení (byť jen zčásti) měnící, není určující,
jak je odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení § 220
o.s.ř. nebo zda postupoval podle § 219 o.s.ř., nýbrž to, jak ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu
účastníků, popřípadě zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 9/1999 pod č. 52). V projednávaném případě odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech; k (částečné) změně odvoláním napadeného usnesení
přistoupil jen proto, že soud prvního stupně ve výroku I. svého rozhodnutí –
zjevně omylem – vyčíslil pohledávku z výkazu nedoplatků č. 79200/01/248912/5149
částkou 51 270 388 Kč, přestože v odůvodnění uvádí správnou celkovou výši
vymáhaných pohledávek (51 495 307 Kč).
Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno,
neboť usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem
zrušené – rozhodnutí, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237
odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. –
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování – je v projednávaném případě
nezpůsobilý a dovolací soud se jím nezabýval), je možné zásadní právní význam
napadeného usnesení spojovat s otázkami, zda může nastat konkurence (střet)
soudcovského zástavního práva na nemovitostech se zástavním právem zřízeným
podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění pozdějších předpisů, a zda dříve zřízené zástavní právo na týchž
nemovitostech podle posledně uvedeného ustanovení překáží ve výkonu rozhodnutí
podle § 338b a násl. o.s.ř.
Protože jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny
nebyly, přičemž jejich posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního
řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je dovolání ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2
o.s.ř. přípustné.
Ostatní otázky dovoláním dotčené dovolací soud za právně významné
nepokládá, neboť tyto znaky nenesou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí. Podle ustanovení § 274 písm. e/ o.s.ř. se na výkon vykonatelných
rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů,
výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito
orgány použijí – s výjimkou § 261a odst. 2 a 3 – ustanovení § 251 až §
271.
Podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993
Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 323/1996 Sb., č. 61/1997 Sb., č. 242/1997 Sb., č. 168/1998
Sb., č. 91/1998 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 159/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č.
218/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 492/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., tj. ve znění
účinném do 30. 9. 2001 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), může k zajištění
daňové pohledávky a jejího příslušenství správce daně zřídit rozhodnutím
zástavní právo. Ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle §
16. V ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu.
Vymáhání daňových nedoplatků (včetně nedoplatků na pokutách) upravuje
ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb. Daňová exekuce se podle odstavce 6 cit.
ustanovení provádí vydáním exekučního příkazu na a/ přikázání pohledávky na
peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné
pohledávky, b/ srážkou ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za
pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod., c/
prodej movitých věcí, a d/ prodej nemovitostí. Podle ustanovení § 73 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb. se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského
soudního řádu (příslušná ministerstva pak byla obecně závazným právním
předpisem zmocněna k úpravě podrobností postupu při výkonu daňové exekuce,
zejména způsobů řešení střetů exekucí soudní a daňové).
Správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, provádí sám – na
základě exekučních titulů vyjmenovaných v § 73 odst. 4 a způsoby uvedenými v §
73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. – vymáhání nedoplatků daňovou exekucí; o
provedení exekuce však může požádat též soud nebo soudního exekutora (srov. §
73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.). To, že správce daně má k dispozici návrh na
nařízení soudního výkonu výkazu nedoplatků způsoby, jež připouští § 258 odst. 1
o.s.ř., tj. i zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech daňového
dlužníka (povinného), vyplývá bez dalšího z ustanovení § 274 o.s.ř. a z
ustanovení § 73 odst. 3 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. Protože zřízení
zástavního práva rozhodnutím správce daně ve smyslu ustanovení § 72 zákona č.
337/1992 Sb. plní ve vztahu k daňové pohledávce a jejímu příslušenství pouze
zajišťovací funkci a nejde tudíž – jak ostatně vyplývá z taxativního výčtu
ustanovení § 73 odst. 6 cit. zákona – o další způsob daňové exekuce prováděné
vydáním exekučního příkazu, nelze o „střetu či konkurenci exekucí“ (tj.
zřízením zástavního práva podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb. a nařízením výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podle § 338b
a násl. o.s.ř.) uvažovat; tomu odpovídá i úprava provedená zákonem č. 119/2001
Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, která takovou situaci – právě proto, že zřízení zástavního práva
podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb. není aktem vymáhání – neřeší.
Závěr, že zřízení zástavního práva k nemovitostem daňového dlužníka
podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb. není daňovou exekucí, předurčuje odpověď i na
druhou otázku, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným. Okolnost, že
vymáhaná pohledávka již byla (zcela nebo zčásti) zajištěna zástavním právem
zřízeným na týchž nemovitostech rozhodnutím správce daně (stejně jako existence
smluvních zástavních práv na nemovitostech zajišťujících pohledávky jiných
věřitelů), nemá v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního
práva žádný význam; v případě postižení zástav jejich prodejem je totiž při
rozvrhu podstaty rozhodující pořadí vzniku zástavních práv (srov. § 337c odst.
1, 2, 3 a 5 o.s.ř.).
Protože odvolací soud při rozhodování z výše uvedeného vycházel, je
jeho právní posouzení obou otázek správné a argumenty uplatněné v dovolání
neobstojí. Nejvyšší soud proto – při vyloučení vad uvedených v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/, b, § 229 odst. 3 o.s.ř. a jiných vad řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (řízení vadou
namítanou v dovolání zjevně netrpí, neboť dovolatelka možnost zpochybnit
potvrzení o vykonatelnosti výkazů nedoplatků měla) – dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř. Povinná (dovolatelka), která svým dovoláním úspěšná nebyla, právo na
náhradu nákladů nemá a oprávněné v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu)
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu