20 Cdo 374/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. K., jako správce konkurzní podstaty úpadce H. i., s. r. o., proti povinné L. – K. s. r. o., pro částku 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 12407/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2004, č. j. 55 Co 207/2004-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 29. 12. 2004, č. j. 25 Nc 12407/2003-3, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora (§ 44 zákona č. 120/2001 Sb., /dále též jen „exekuční řád“/). Předpoklady pro nařízení exekuce považoval za splněné, zejména uzavřel, že podkladový rozsudek nabyl (formální) vykonatelnosti, jelikož byl povinné právnické osobě doručen – v souladu s ustanovením § 47 odst. 4 věty druhé občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ o.s.ř.“) – náhradním způsobem, tedy opětovným doručením na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku (v srpnu 2003, zatímco změna sídla povinné byla do obchodního rejstříku zapsána teprve v únoru 2004).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 dost. 1 písm. c/ o.s.ř. (zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky, zda se soud měl před opakovaným náhradním doručením právnické osobě na adresu jejího sídla, uvedenou v obchodním rejstříku, pokusit doručit jejímu jednateli, jenž mu, zejména proto, že tento soud obchodní rejstřík sám vede, musel být znám), povinná
namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 47 odst. 4 druhé věty o.s.ř. namísto věty první tohoto ustanovení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (§ 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení exekuce nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovou konkretizací je pak dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán).
Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je (formálně) vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích – dovolatelkou užitého – důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí na základě provedeného „šetření“ mít k dispozici potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění učiněné z obsahu nalézacího spisu, že vykonávaný rozsudek se opakovaně (29. 7. a 5. 8. 2003) nepodařilo povinné doručit, jelikož ta se již na adrese P. nezdržovala, a že nalézacímu soudu nebylo podle obsahu spisu známo, která fyzická osoba je za povinnou oprávněna před soudem jednat. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovéto dovolací důvody však jsou k založení přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (viz výše) nezpůsobilé.
Pro úplnost se zdůrazňuje, že spatřuje-li povinná (posuzováno podle obsahu dovolání) vadu řízení v tom, že se soud nepokusil podkladový rozsudek doručit jejímu jednateli, jenž mu jako rejstříkovému soudu musel být znám, pak se mýlí, jelikož takovouto povinnost má soud pouze tehdy, je-li mu fyzická osoba oprávněná za osobu právnickou jednat známa „podle obsahu spisu“ (srov. dikci první věty ustanovení § 47 odst. 4 o.s.ř.); nalézací soud tedy nemá povinnost provádět v tomto směru šetření, např. zjišťovat takovouto fyzickou osobu dotazem u rejstříkového soudu.
I když tedy dovolatelka zpochybnila (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním.
Vzhledem k výše uvedenému lze tudíž uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu