20 Cdo 3786/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze
5, Radlická 333/150, IČ 00001350, proti povinnému Z. S., pro 8.598.563,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 28 Nc
3598/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze 16. 10. 2007, č. j. 26 Co 363/2007-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 2. 5. 2007, č. j. 28 Nc 3598/2006-50, okresní soud zamítl návrh
povinného (ručitele) na zastavení exekuce odůvodněný promlčením. Soud prvního
stupně uzavřel, že – poněvadž hlavní závazek, tj. závazek dlužníka (společnosti
SomoS, s. r. o.), s ohledem na dosud probíhající konkurz prohlášený na jeho
majetek promlčen není – nemůže být promlčen ani akcesorický závazek povinného
jakožto ručitele. Okresní soud „je totiž názoru, že i přes znění § 408
obchodního zákoníku nelze přisvědčit námitce povinného, jelikož hlavní závazek
promlčen nebyl, jak to předpokládá ustanovení § 310 obchodního zákoníku, které
je nutno považovat za ustanovení v poměru k ustanovením § 391 - § 408
speciální.“ Opačným výkladem by byl popřen smysl institutu ručení jako
akcesorického závazku.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že návrhu na zastavení exekuce vyhověl. Své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že ustanovení § 310 obchodního zákoníku platí jen pro dobu
do uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli u soudu a má zabránit tomu, aby se
nárok proti ručiteli nepromlčel ve čtyřleté lhůtě dříve než proti dlužníku, a
to v důsledku úkonu dlužníka, kterým může být např. uznání dluhu. Jestliže však
věřitel nárok proti ručiteli včas a řádně uplatnil u soudu ve smyslu ustanovení
§ 306 odst. 1 obchodního zákoníku, běží dále ve vztahu k ručiteli promlčecí
lhůta samostatně bez ohledu na to, co se děje s promlčecí lhůtou dlužníka.
Promlčení z obchodněprávních vztahů po vydání exekučního titulu řeší v
obchodním zákoníku pouze jediné ustanovení, a to § 408 odst. 2 podle něhož musí
být exekuční řízení zahájeno v objektivní desetileté lhůtě počínající plynout
rovněž v okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, případně prodloužené o
tři měsíce. V souzené věci se běh promlčecí doby po dobu konkurzního řízení ve
vztahu k osobě dlužníka zastavil. Povinný netvrdil, že by pohledávka byla za
trvání konkurzu hlavním dlužníkem uspokojena. Není-li pohledávka za trvání
konkurzu uspokojena, běh promlčecí doby se ve vztahu k osobě dlužníka staví a
začne běžet až po ukončení konkurzního řízení. Dosáhla-li však oprávněná
exekučního titulu vůči ručiteli, je nutno otázku promlčení jejího nároku v
exekučním řízení řešit prostřednictvím uvedeného ustanovení § 408 obchodního
zákoníku, podle něhož bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí
promlčecí doba nejpozději po uplynutí deseti let od dne, kdy počala běžet
poprvé. Ustanovení § 310 obchodního zákoníku se neuplatní, neboť je použitelné
pouze v řízení nalézacím, tj. společně s ustanovením § 397 a následujícími
obchodního zákoníku. V souzené věci povinnost ručitele plnit za dlužníka
vznikla 1. 9. 1995, exekuční titul byl proti němu vydán 30. 6. 2004 a
vykonatelným se stal 10. 11. 2005. Absolutní desetiletá lhůta ve vztahu k
povinnému jako ručiteli tedy uplynula 1. 9. 2005. Protože v té době ještě
probíhalo nalézací řízení, bylo nutno tuto lhůtu ve smyslu ustanovení § 408
odst. 2 obchodního zákoníku prodloužit o tři měsíce do 10. 2. 2006. Návrh na
nařízení exekuce však oprávněná podala teprve 20. 4. 2006, tedy po marném
uplynutí desetileté promlčecí lhůty prodloužené o tři měsíce, přičemž jí nic
nebránilo zahájit exekuční řízení proti povinnému včas.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení § 310
obchodního zákoníku se v dané věci neuplatní. Podle jejího názoru se právo
věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi bez
ohledu na to, v jakém řízení je pohledávka vůči ručiteli uplatňována. Protože
ustanovení § 310 o promlčení v případě ručení není zařazeno v díle XI. oddílu
pátém obchodního zákoníku, upravujícím promlčení obecně, ale v díle VI. oddílu
třetím, nutno i systematickým výkladem dospět k závěru, že v dané věci se
ustanovení § 310 obchodního zákoníku, jež je důsledkem akcesority ručitelského
závazku, a jež je ve vztahu k § 408 ustanovením speciálním, uplatní. Ručitelský
závazek svou akcesorickou povahu neztrácí bez ohledu na to, zda je či není
vymáhán v exekučním řízení. Spolu se závazkem hlavního dlužníka zaniká a sdílí
s ním jeho právní osud; vždy v případě zániku hlavního závazku zanikne i
závazek ručitele. Pokud by se po uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli u
soudu stal ručitelský závazek nezávislým na závazku hlavním, tj. nezávisle na
něm se promlčel, jak dovozuje odvolací soud, vzniká otázka, zda by mohl být i
po zániku hlavního závazku samostatně po ručiteli vymáhán; to však podle
dovolatelky zcela jistě odporuje samotné povaze ručení jako zajištění závazku.
Názor odvolacího soudu, že ustanovení § 310 obchodního zákoníku je použitelné
pouze v nalézacím řízení, nemá podle ní oporu v judikatuře ani v právní teorii
(zde dovolatelka odkazuje na současné komentáře k obchodnímu zákoníku). Protože
dosud konkurzní řízení ve vztahu k dlužníkovi skončeno nebylo, uzavírá
dovolatelka, nemůže být promlčen ani závazek ručitele, navrhuje tedy zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., důvodné není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci
není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že při posuzování promlčení v exekučním řízení nutno aplikovat ustanovení § 408
odst. 2 (ve spojení s ustanovením § 408 odst. 1 obchodního zákoníku) a že v
důsledku toho se ustanovení § 310 obchodního zákoníku v exekučním řízení
neuplatní.
V usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006 pod poř. č. 13 Nejvyšší soud
vysvětlil, že promlčecí dobou, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s
prodloužením lhůty k exekuci) ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku –
logicky – není obecná čtyřletá doba (§ 397) stanovená pro uplatnění práva v
nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§ 391 odst. 1), nýbrž desetiletá doba
upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu. Z toho pak Nejvyšší soud
dále dovodil, že exekuční řízení musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané
ode dne, kdy lhůta začala běžet poprvé (§ 408 odst. 1), a v určitých případech
(jímž je i souzená věc) v desetileté době prodloužené o další tři měsíce od
vykonatelnosti exekučního titulu (§ 408 odst. 2). V tomto směru je napadené
rozhodnutí s uvedeným judikátem v souladu.
Jestliže povinná s poukazem na komentářovou literaturu ze speciality ustanovení
§ 310 ve vztahu k ustanovením § 391 a následujícím obchodního zákoníku,
vyplývající z akcesorické povahy ručitelského závazku, dovozuje nepoužitelnost
všech ustanovení obecně upravujících promlčení, tedy ustanovení § 387 - § 408
obchodního zákoníku, přehlíží, že ve vztahu k jedinému ustanovení z dílu XI.
části třetí obchodního zákoníku, upravujícího promlčení, tato zásada
nepoužitelnosti platit nemůže; tímto ustanovením je právě – v souzené věci
aplikované – ustanovení § 408. Je-li totiž v prvním odstavci tohoto ustanovení,
nadepsaného rubrikou „Oddíl pátý. Obecné omezení promlčecí doby.“ použito
výslovné znění, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne,
kdy počala poprvé běžet, bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona, pak každý
jiný výklad (a tedy i podaný dovolatelkou jako systematický) než ten, že
promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let i bez ohledu na ustanovení
§ 310, je výkladem contra legem.
Již s ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že se povinné prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy (skutková zjištění zůstala nenapadena) – aniž se
musel zabývat dalšími argumenty dovolatelky i odvolacího soudu – dovolání bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné podle § 243b odst.
2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Oprávněná s dovoláním procesně úspěšná nebyla, podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měla povinnému nahradit náklady
dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení
(podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo
žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu