20 Cdo 3795/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph. D., ve věci navrhovatele B. W. J. M. de R. v. Z. q. q., jako
insolvenčního správce společnosti Reggehuys Management B. V., se sídlem
Amsterdam, identifikační číslo osoby 06052128, zastoupeného Mgr. Tomášem
Běhounkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, proti odpůrci
Liberec Real Estate, s. r. o., identifikační číslo osoby 26501210, se sídlem v
Praze 4 – Michle, Na úlehli č. 725/8, zastoupenému Mgr. Michalem Sobotou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 14, o prohlášení vykonatelnosti
rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státě Evropské unie, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 13 EXE 1003/2015, o dovolání
navrhovatele a odpůrce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna
2016, č. j. 64 Co 52/2016-122, takto:
Usnesení odvolacího soudu se zrušuje a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu
řízení.
Usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 13 EXE 1003/2015-3, Obvodní soud pro Prahu
4 k návrhu navrhovatele prohlásil za vykonatelný na území České republiky
rozsudek Krajského soudu Severní Nizozemsko ze dne 18. 2. 2015, číslo jednací
C/18/146283/HA ZA 14-44, jímž byla odpůrci uložena povinnost zaplatit
navrhovateli 4 474 787,81 EUR s příslušenstvím. Uzavřel, že rozsudek je
vykonatelný v Nizozemském království, k návrhu byl připojen notářsky ověřený
opis exekučního titulu spolu s překladem do českého jazyka provedeným soudním
tlumočníkem a Potvrzení podle článku 54 a 58 nařízení (ES) č. 44/2001
osvědčující, že rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu. Své
rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil odkazem na články 32, 38, 39, 41, 42
odst. 1 a 43 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000, o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále též jen „Nařízení Brusel I“).
K odvolání odpůrce odvolací soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 změnil
tak, že usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a řízení se zastavuje a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dospěl k závěru, že je třeba postupovat nikoliv podle Nařízení Brusel I, ale
podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. EU/1215/2012, ze dne 12. 12.
2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále též jen „Nařízení Brusel I bis“), které vstoupilo v
účinnost dne 10. 1. 2015. Ustanovení článku 66 odst. 1, 2 Nařízení Brusel I bis
vyložil tak, že pro uvážení, zda je na místě postupovat podle Nařízení Brusel I
bis nebo podle Nařízení Brusel I je podstatné, že rozsudek byl vydán dne 18. 2.
2015, tedy po účinnosti Nařízení Brusel I bis. Naopak je nerozhodné, že řízení,
v němž došlo k vydání rozsudku, bylo zahájeno ještě před účinností Nařízení
Brusel I bis (dne 3. 2. 2014). Proto je třeba aplikovat článek 39 Nařízení
Brusel I bis, podle něhož rozhodnutí, které je vydáno v některém členském
státě, které je v něm i vykonatelné, je vykonatelné i v jiném členském státě,
aniž by bylo vyžadováno potvrzení o vykonatelnosti, jestliže navrhovatel
předložil listiny a osvědčení vyžadované podle článků 37 odst. 1 a 53 Nařízení
Brusel I bis. Předmětný rozsudek je tedy přímo vykonatelný i v České republice,
aniž by bylo třeba jej prohlásit vykonatelným.
Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním jak navrhovatel, tak odpůrce. Oba
účastníci mimo jiné namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil článek 66
Nařízení Brusel I bis, když na jeho základě měl naopak dojít k závěru, že je na
místě aplikovat nikoliv Nařízení Brusel I bis, ale Nařízení Brusel I. Odpůrce
navíc uvedl, že došlo-li k zastavení řízení, měl odvolací soud při rozhodování
o nákladech řízení postupovat podle ustanovení § 146 odst. 2 občanského
soudního řádu a zohlednit, který z účastníků zavinil zastavení řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o.s.ř."), neboť
napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném od 1. 1. 2014
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné)
vyřešení právní otázky, zda Nařízení Brusel I bis je třeba při rozhodování o
návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí jiného členského státu EU
aplikovat i na případy, kdy řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, bylo
zahájeno před účinností tohoto Nařízení (před 10. 1. 2015), ale rozhodnutí bylo
vydáno až po účinnosti Nařízení. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení
bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle článku 66 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, toto nařízení se vztahuje pouze
na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a
na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.
Podle článku 66 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, aniž je dotčen článek 80,
použije se nařízení (ES) č. 44/2001 i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených
řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry
schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti
působnosti nařízení (ES) č. 44/2001.
Článek 66 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, v němž se normuje, že toto Nařízení se
vztahuje „na řízení zahájená … ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm“, nelze
gramaticky vyložit jinak, než že Nařízení Brusel I bis se aplikuje při
rozhodování o návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních
titulů), která byla vydána v řízení zahájeném nejdříve dne 10. 1. 2015,
případně po tomto datu. Článek 66 odst. 2 Nařízení Brusel I bis k tomu dodává,
že i když bylo nařízení Brusel I zrušeno, použije se toto zrušené nařízení při
rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních
titulů), která byla vydána v řízení, které bylo zahájeno před 10. 1. 2015.
Přitom je nerozhodné, zda rozhodnutí byla v těchto dříve zahájených řízeních
vydána před nebo po 10. 1. 2015.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud při posouzení návrhu na prohlášení
vykonatelnosti předmětného rozsudku nesprávně vycházel z Nařízení Brusel I bis.
Proto v novém rozhodnutí o odvolání bude aplikovat nařízení Brusel I, současně
se vyrovná s argumenty, které již účastníci řízení vznesli. Výše uvedené právní
posouzení přitom je zcela zjevné (jedná se o tzv. acte clair), proto Nejvyšší
soud není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky k Soudnímu
dvoru Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod číslem 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek pro jeho nesprávnost
zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu