20 Cdo 3807/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr.
Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační
číslo osoby 63998530, proti povinnému J. M. zastoupenému JUDr. Janem Luhanem,
advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, pro částku 8.633,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 Nc 4062/2003,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře z 27. května 2013, č. j. 15 Co 368/2013-388, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. února
2013, č. j. 3 Nc 4062/2003-360, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na
změnu soudního exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k návrhu na
změnu exekutora podle ustanovení § 44b exekučního řádu není legitimován
povinný, nýbrž výlučně oprávněný. Argumentuje-li povinný podjatostí exekutora,
lze jej podle § 29 odst. 1 exekučního řádu vyloučit pouze v případě, že je dán
jeho poměr k věci nebo účastníkům exekučního řízení či k jejich zástupcům. Nic
takového však povinný netvrdí, nýbrž pouze namítá, že exekutor se v průběhu
řízení dopustil mnoha pochybení. Ustanovení § 29 odst. 2 exekučního řádu však
výslovně uvádí, že důvodem k vyloučení exekutora nejsou okolnosti spočívající v
jeho postupu v řízení. Zpochybňuje-li povinný právě exekutorův postup v řízení,
jeho námitky vést k vyloučení exekutora nemohou, protože to zákon výslovně
vylučuje. Exekutorova případná pochybení je nutno řešit pouze prostřednictvím
opravných prostředků proti jím vydaným rozhodnutím, což ostatně povinný činí.
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř.
odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (legitimace k
podání návrhu na změnu exekutora podle § 44b o. s. ř.) procesního práva, jež má
být dovolacím soudem posouzena jinak, povinný vyjadřuje nesouhlas s právním
závěrem odvolacího soudu o nedostatku jeho legitimace k podání návrhu podle §
44b o. s. ř. Možností podat návrh na změnu exekutora, o němž soud v případě
jeho důvodnosti rozhodne i bez exekutorova souhlasu, je garantována soudní
ochrana práv účastníka exekučního řízení, zajisté tedy mohou být důvodem pro
návrh změny exekutora i skutečnosti týkající se způsobu exekučního řízení,
podle dovolatelova názoru zde tudíž není žádný rozumný důvod, proč by právo
navrhnout změnu exekutora mělo být upíráno také druhé straně, tj. povinnému. Je
zcela správné, aby zákonnost a racionálnost exekutorova postupu byly pod soudní
ochranou, ta je však v platné právní úpravě – je-li přiznána pouze oprávněnému
– zajištěna pouze polovičatě, Protože je zřejmé, že i kdyby se dovolací soud s
názorem povinného ztotožnil, nemůže sám zjednat nápravu, jelikož je platným
zákonem vázán, povinný tedy navrhuje přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. za účelem podání návrhu na zrušení ustanovení § 44b exekučního řádu
Ústavním soudem.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na
skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 27. května 2013, o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se
zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru,
že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Znění ustanovení § 237 in fine o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013, podle něhož „je
dovolání přípustné....., má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak,“ je totožné s formulací ustanovení § 237 odst. 3 věty před
středníkem in fine o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012, není tedy nutno vykládat
je jinak. Judikatura i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,
1920 s. 1885) ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění před jeho novelizací
zákoem č. 404/2012 Sb., vykládala tak, že o přípustnost dovolání z důvodu
nutnosti posoudit dovolacím soudem vyřešenou otázku jinak půjde v případech,
kdy Nejvyšší soud hodlá své původní judikatorní závěry, jež logicky nemohou být
navždy neměnné, poněvadž rovněž podléhají společenskému vývoji, korigovat.
Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit dovolateli, jestliže ten svůj závěr o
nutnosti posoudit již vyřešenou otázku jinak nedovozuje z potřeby změny
stávající judikatury (kterou vlastně s ohledem na současnou právní úpravu
legitimace k podání návrhu podle § 44b exekučního řádu ani nepovažuje za
nesprávnou), nýbrž z nutnosti přijmout jinou právní úpravu, jež by podle jeho
názoru měla spočívat ve zrušení ustanovení § 44b exekučního řádu Ústavním
soudem.
I kdyby však Nejvyšší osud pominul nesprávnost závěru povinného o přípustnosti
dovolání v uvedeném směru (tedy z důvodu nutnosti nové právní úpravy pro
dovozovanou neústavnost ustanovení § 44b exekučního řádu), nelze dospět k
závěru, že dovolání je přípustné proto, že, jak tvrdí dovolatel, že „zde není
žádný rozumný důvod, proč by právo navrhnout změnu exekutora mělo být upíráno
také druhé straně, tj. povinnému.“ Přiznává-li totiž ustanovení § 44b
exekučního řádu legitimaci k podání návrhu na změnu exekutora výslovně pouze
oprávněnému, je tomu tak proto, že výběr osoby soudního exekutora, který bude
exekuci provádět, je v plné dispozici oprávněného, který exekutora volí tím, že
v návrhu na nařízení exekuce označí exekutora, jenž má být provedením exekuce
pověřen (viz § 28 exekučního řádu, podle jehož první věty exekuci vede ten
exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v
rejstříku zahájených exekucí, a § 38 odst. 1 stejného předpisu, podle jehož
první věty musí být v exekučním návrhu označen exekutor, který má exekuci vést,
s uvedením jeho sídla).
Je-li oprávnění k výběru exekutora – a to vyplývá z povahy exekuce, jejímž
účelem je nucené vymožení titulem přiznaného práva, jemuž odpovídající
povinnost povinný dobrovolně nesplnil – přiznáno oprávněnému, pak je logické,
aby – právě a jen jemu – náleželo také oprávnění podat návrh na změnu
exekutora. Tím není, jak se mylně domnívá dovolatel, porušena ani rovnoprávnost
občanů zakotvená v preambuli Ústavy, ani jeho ústavní právo na soudní a jinou
právní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, jelikož tu má
(za předpokladu splnění tam uvedených podmínek) zajištěnu prostřednictvím
ustanovení § 29 exekučního řádu.
Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nemá důvodu svou dosavadní judikaturu k
ustanovení § 44b o. s. ř. jakkoli měnit, a že tudíž nejde o případ přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 in fine o. s. ř., kdy by měla být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání tedy bylo bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu