20 Cdo 3832/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. o.b., a. s., proti povinné M. Š., zastoupené advokátkou, pro 15.924, - Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 16 E 684/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2006, č. j. 16 Co 201/2006-19 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 9. 2004, č. j. 16 E 684/2004-5, jímž soud nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 8 C 956/99, k vymožení pohledávky ve výši 15.924,- Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 7. 1998 do zaplacení, nákladů předchozího řízení ve výši 640,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 320,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné. Odvolací soud konstatoval, že exekuční titul – platební rozkaz - je formálně i materiálně vykonatelný. Námitky povinné shledal irelevantními, neboť bylo zjištěno, že platební rozkaz byl povinné řádně doručen a povinná proti němu nepodala odpor.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy soud nijak nezkoumal skutečnost, že si od oprávněné nikdy žádné peníze nepůjčila. Uvádí, že dodnes neví, z jakého právního důvodu je na ní uvedená částka vymáhána, a dodává, že před dvěma lety ji byly odcizeny doklady, a je tedy možné, že si někdo předmětnou částku vypůjčil jejím jménem. Navrhuje, aby byla usnesení soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že podání povinné považuje za účelové a trvá na tom, že pohledávka nebyla ani z části uhrazena. Podotýká, že pohledávka vznikla na vkladní knížce P. s., která byla součástí I., a. s. (tato byla jako podnik koupena oprávněnou), a je organizační jednotkou a nedílnou součástí Č.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V řízení o výkon rozhodnutí soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (tedy v daném případě to, zda povinná půjčku u oprávněné uskutečnila či nikoli, popřípadě zda k tomu byly zneužity její doklady), jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu