20 Cdo 3882/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4 -
Krči, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, proti povinnému MVDr. P. G.,
zastoupenému JUDr. Janem Klárem, advokátem se sídlem v Brně, Starobrněnská
19/21, pro 7.935.517,10 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 9 E 736/2004, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2008, č. j. 12 Co 497/2007-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze 14. 8. 2006, č. j.
9 E 736/2004-54, kterým soud prvního stupně připustil, aby na místo oprávněné
vstoupil nabyvatel práva společnost ROSTĚNICE, a.s., se sídlem v Rostěnici 49,
IČ 63481821, a to s odůvodněním, že „oprávněná prokázala, že nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva (§ 524 občanského
zákoníku), že se tato právní skutečnost týká práv a povinností dosavadních
účastníků předmětného řízení, že nastala po zahájení předmětného řízení“ a že
„předložené smlouvy mají náležitosti předepsané ustanovením § 256 odst. 2
o.s.ř.“
V dovolání, aniž specifikuje dovolací důvody a aniž vysvětluje, v čem by jejich
naplnění mělo spočívat, povinný namítá, že „z celého řízení není vůbec zřejmé,
koho soud považuje za oprávněnou stranu, jelikož soud prvního stupně jako o
oprávněné hovoří o společnosti Rostěnice, a.s., zatímco soud odvolací za
oprávněnou považuje Českou spořitelnu, a.s. Praha. Kromě toho bylo v řízení
zcela přehlédnuto, že v případě nesplnění závazku dlužníka, tj. povinného,
uspokojí spořitelna své pohledávky ze zástavy prodejem zastavených věcí.
Povinný se konečně domnívá, že postoupení pohledávek mezi Českou spořitelnou,
a. s. Praha a společností Rostěnice, a.s. je právně neplatné, jak to vyplývá z
přiložených úvěrových a zástavních smluv.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by
řízení činily zmatečným, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní
závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení podle § 107a o. s. ř.
byly splněny, a dále posouzení, zda řízení vskutku trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v
souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu žalobce (zde oprávněného), aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první
řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (oprávněným) označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda
vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž
právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti
(zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda
opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně uzavřena), a zda je v
konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či
povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v
řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno
nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem
(oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo
převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé,
které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, nýbrž teprve a jen v
rozhodnutí o věci samé (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.
Občanský soudní řád. Komentář, I. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006,
strana 493).
Okolnosti popsané v předcházejícím odstavci pod písmeny a) – c) ostatně
nezpochybňuje ani samotný dovolatel. Námitka neplatnosti postoupení pohledávek
mezi Českou spořitelnou, a. s. Praha a společností Rostěnice, a.s., je pro
posouzení, zda bylo namístě vydat usnesení podle § 107a o. s. ř., nerevelantní.
Týž závěr platí i pro námitku, že „bylo zcela přehlédnuto, že v případě
nesplnění závazku dlužníka, tj. povinného, uspokojí spořitelna své pohledávky
ze zástavy prodejem zastavených věcí“.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6
o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že
procesně úspěšné původní oprávněné v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Vladimír
Mikušek, v. r.
předseda senátu