20 Cdo 3886/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Statutárního města Chomutova, se sídlem na Zborovské ul. č. 4602, zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 46, proti povinnému P. V., pro částku 154.782,25 Kč a náhradu nákladů nalézacího řízení v částce 938,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 Nc 5456/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 14 Co 219/2010-43,
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 14 Co 219/2010-43, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 1. 2010, .č. j. 9 Nc 5456/2007-28, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 1. 2010, č. j. 9 Nc 5456/2007-28, jímž okresní soud zcela zastavil exekuci s odůvodněním, že exekuční titul, chybí-li na něm podpis vyšší soudní úřednice, která jej vydala, a neobsahuje-li rozsah a obsah stanovených povinností, je ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. materiálně nevykonatelný, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech exekuce. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že, jak zjistil ze spisu nalézacího soudu, dne 22. 7. 1998 vyšší soudní úřednice M. Š. vydala ve formě uvedení výroku a dne vydání ve spise (§ 169 odst. 3 o. s. ř.) usnesení, jímž rozhodla, že se povoluje vydání platebního rozkazu na částku 22.987,- Kč s poplatkem z prodlení „2,5 % denně......dopiš dle návrhu“ a náklady řízení 938,- Kč „k rukám – „ a že zároveň dala pokyn soudní kanceláři k vyhotovení 3x vzoru 141 o. s. ř., tedy Ministerstvem spravedlnosti doporučeného vzorového tiskopisu pro použití k vydání platebního rozkazu. Usnesení o povolení vydání platebního rozkazu nebylo účastníkům doručováno a ve spise se nachází jen nikým nepodepsané vyhotovení platebního rozkazu ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. Ro 1252/98-9, vyhotovené na tiskopise vz. 141b o. s. ř., opatřené doložkou právní moci podepsanou vyšší soudní úřednicí M. Š. Nalézací spis dále obsahuje doručenky prokazující doručení platebního rozkazu zástupkyni oprávněného a povinnému.
Za obdobného použití ustanovení § 158 o. s. ř. odvolací soud dovodil, že písemné vyhotovení originálu platebního rozkazu musí – aby byl platební rozkaz po formální stránce vykonatelným – být podepsáno předsedou senátu a v případech, kdy to zákon umožňuje, vyšším soudním úředníkem, který platební rozkaz vydal. Protože v daném případě vyšší soudní úřednice M. Š., která v rozkazním řízení měla podle rozvrhu práce rozhodnout, originál platebního rozkazu nepodepsala a v zastoupení jej nepodepsal ani jiný vyšší soudní úředník či předseda senátu, je závěr soudu prvního stupně o nevykonatelnosti platebního rozkazu podle názoru odvolacího soudu správný „bez ohledu na skutečnost, že stejnopisy platebního rozkazu, jehož originál nebyl podepsán, byly nesprávně účastníkům doručeny.“ Podepsán není ani stejnopis platebního rozkazu, jejž oprávněný připojil k návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 exekučního řádu), a to ani vyšší soudní úřednicí M. Š., která jej měla vydat, ani H. M., která je ve stejnopisu platebního rozkazu uvedena „za správnost vyhotovení“ (§ 17 vnitřního a kancelářského řádu /dále jen v. k. ř./).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.
s. ř., oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje jednak v nesprávném výkladu ustanovení § 158 o. s. ř. a § 14 odst. 1 v. k. ř. a jednak v jeho závěru, že nedostatek podpisu vyšší soudní úřednice na originále platebního rozkazu působí jeho formální nevykonatelnost. Poukazuje na nález ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, v němž Ústavního soudu zdůraznil, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině základního práva jako jeho ochrana, a v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Krajský soud se podle oprávněného nesprávně zabýval náležitostmi předepsanými pro originál platebního rozkazu, aniž však hodnotil, zda jsou tyto náležitosti předepsány i pro jeho stejnopis. Originál platebního rozkazu přitom zůstává založen v soudním spise, takže účastníci se s ním mohou seznámit jedině po nahlédnutí do něj, aniž však mají povinnost kontrolovat, zda originál platebního rozkazu splňuje formální náležitosti. Podle názoru dovolatele by bylo nesprávné sankcionovat účastníka, který byl v dobré víře, že platební rozkaz je v právní moci, a který na základě toho podal návrh na nařízení exekuce, za to, že originál platebního rozkazu, s nímž účastník běžně vůbec nepřijde do styku, nesplňuje formální náležitosti.
Naopak náležitosti stejnopisu platebního rozkazu jsou předepsány ustanovením § 17 v. k. ř., podle něhož má stejnopis být (kromě jiného) opatřen jménem a příjmením toho, kdo písemnost podepsal, se zkratkou „v. r.“, a po levé straně se připojí doložka „za správnost vyhotovení“ s uvedením jména a podpisu vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného pracovníka. Z tohoto ustanovení tedy podle dovolatele plyne, že podpis osoby, která vyhotovila originál platebního rozkazu, náležitostí jeho stejnopisu není. Stejnopis obsahuje pouze podpis vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného pracovníka v doložce „za správnost vyhotovení“. Tento podpis sice na předmětném stejnopise platebního rozkazu chybí, avšak dle judikatury Nejvyššího soudu absence podpisu v doložce „za správnost vyhotovení“ nemá vliv na vykonatelnost takového platebního rozkazu a zakládá pouze možnost domáhat se postupu podle § 164 o. s. ř., směřujícího k opravě, jež se netýká výroku rozhodnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [zrušeným sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelným (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] pro rozpor s dosavadní judikaturou, je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že absence podpisu vyšší soudní úřednice na originále platebního rozkazu způsobuje jeho materiální nevykonatelnost ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení z 31.3.2005, sp. zn. 20 Co 891/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod poř. číslem 175, Nejvyšší soud uzavřel, že nedostatek podpisu v doložce „za správnost“ na stejnopise vykonávaného rozhodnutí je důvodem k opravě podle § 164 o. s. ř., která se netýká výroku rozhodnutí. Jestliže tedy krajský soud návrhu na zastavení exekuce pro nedostatek podpisu vedoucího soudní kanceláře nebo jím pověřeného pracovníka na stejnopise platebního rozkazu vyhověl (byť tento důvod uvedl až jako v pořadí druhý), je jeho rozhodnutí nesprávné. Týž závěr pak platí, bylo-li návrhu vyhověno pro absenci podpisu vyšší soudní úřednice na originále platebního rozkazu. Jestliže totiž Nejvyšší soud v uvedeném judikátu uzavřel, že nedostatek podpisu v doložce „za správnost“ je důvodem – pouze – k postupu podle § 164 o. s. ř., tedy k opravě stejnopisu rozhodnutí (spočívající v doplnění podpisu), pak z tohoto závěru z hlediska vykonatelnosti titulu vyplývá, že nejde (a nemůže jít) o nedostatek natolik kvalifikovaný, aby byl způsobilý vést k závěru o formální nevykonatelnosti vykonávaného platebního rozkazu. Tento závěr platí tím spíše, jde-li o absenci podpisu vyšší soudní úřednice na originále platebního rozkazu (jenž se – protože je součástí soudního spisu – účastníkům nedoručuje), která je kdykoli odstranitelná právě postupem podle § 164 o. s. ř.; to vše navíc za stavu, kdy ani samotný povinný nezpochybňuje, že platební rozkaz byl vydán vyšší soudní úřednicí jako (rozvrhem práce určenou) pracovnicí soudu, že je tedy aktem aplikace práva (povinný ostatně nedostatek předepsaných podpisů na stejnopise ani na originále exekučního titulu nenamítal vůbec).
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, že je totiž vykonávaný platební rozkaz formálně nevykonatelný, z něhož pak dovodil závěr o nutnosti zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. (aniž se vzhledem ke kasaci rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé zabýval podstatnou částí jeho odůvodnění vztahující se k výrokům o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce) zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení, v němž se bude muset zabývat dalšími argumenty, jimiž povinný odůvodnil svůj návrh na zastavení exekuce, a kterými se, jak výslovně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, „nezabýval, protože důvod k zastavení exekuce byl shledán.“
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu