20 Cdo 3929/2023-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněných A) P. N., a B) A. N., obou zastoupených Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti povinnému J. J., zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, pro 717 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 349/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 18 Co 147/2022-397, t a k t o :
Právní moc usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 18 Co 147/2022-397, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání oprávněné podanému proti tomuto usnesení.
1) Ve shora označené věci podal povinný dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 30. 3. 2023, č. j. 18 Co 147/2022-397, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2022, č. j. 4 EXE 349/2017-339, ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Hynkem Sekyrkou, Exekutorský úřad Praha 1. 2) V dovolání povinný navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neboť je „vystaven nebezpečí bezprostředního výkonu rozhodnutí, nařízeného pro vymožení pohledávky“.
3) Nejvyšší soud o návrhu povinného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. 4) Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
5) Protože v dané věci jsou splněny předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž by tím předjímal výsledek dovolacího řízení, odložil právní moc usnesení odvolacího soudu do okamžiku pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o oprávněnou podaném dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu
V dané souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, k čemuž zdůraznil, že závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí soudu ve věci samé významných skutkových zjištění. Soud nesmí přehlížet skutečnosti, které v řízení vyšly najevo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
března 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006), nesmí vlastní aktivitou zasahovat do rovného postavení účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006) a musí i bez návrhu zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, jsou-li potřebné důkazy dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1135/2005). Uvedené požadavky odvolací soud v posuzované věci nerespektoval (diskvalifikoval svědky povinného pro jejich poměr k dovolateli, dotvářel skutkový děj na základě svých domněnek apod.).
7) Z dokazování plynoucí nesprávné závěry odvolacího soudu vedly dovolatele k námitce, že nemá-li oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Ke smlouvám o zápůjčce povinný poznamenal, že k předání či bezhotovostnímu převodu sjednané částky mezi účastníky nedošlo, a právní vztah ze zápůjčky tudíž nevznikl.
8) V neposlední řadě dovolatel zmínil problematiku simulovaných právních úkonů a poukázal např. na (částečně citované) závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, což dával do souvislosti s postupem odvolacího soudu „v procesu zhodnocení důkazů“ a se svým tvrzením o simulovaném úkonu ve vztahu k zjištění rozporu textu smluv o zápůjčce. Dospěl-li odvolací soud „k jiným závěrům (o platnosti smluv jako správného důvodu), pak postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou“.
Současně odvolací soud rezignoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ačkoli se povinný dovolával neplatnosti smluv o zápůjčce „s poukazem, že dle nich nebylo plněno“; důvodné pochybnosti vyvstaly rovněž ohledně uzavírání těchto smluv a jejich správnosti (to odvolací soud „trvale přehlíží“ a odchyluje se od judikatury dovolacího soudu, např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. prince 2022, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, či ze dne 19.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). Jestliže povinný smlouvy o zápůjčce v rozhodné dny neuzavřel (nemohl se totiž s druhou smluvní stranou setkat, jak vyšlo najevo „z dílčích zjištění“), „nedošlo ani k právnímu jednání dle těchto smluv a převzetí zápůjček (tím méně předání) v souladu s jazykovým výkladem smluv“.
Jde o postup porušující v ústavní rovině právo dovolatele na spravedlivý proces, v rovině důkazní odvolací soud řízení zatížil vadou, která má vliv na výsledek sporu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 9) Oprávněné osoby se k dovolání nevyjádřily. 10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 12) Protože se dovolací soud posuzovanou věcí již zabýval, je namístě připomenout, že v usneseních ze dne 13.
června 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, a ze dne 20 Cdo 1874/2021, Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení shodně z důvodu neúplného dokazování; povinný v prvním případě navrhl svůj výslech a svědectví své manželky k prokázání tvrzení, že smlouvy o zápůjčce nepodepsal a peníze od původního oprávněného nepřevzal, v druhém případě navrhl k tvrzení, že ve dnech podpisu smluv o zápůjčce nemohl být v daném místě přítomen, svědky L.
Q. (dříve K.) a P. M., přičemž odvolací soud tehdy uvedeným návrhům bez relevantního důvodu nevyhověl. 13) Kasační závěry dovolacího soudu odvolací soud v následném řízení (aktuálně) respektoval, vytýkané důkazy provedl (pro úmrtí svědka M.
jeho výpověď učiněnou před soudem prvního stupně přečetl) a přistoupil k jejich hodnocení, které je v podstatných momentech vylíčeno shora (viz bod 3/ tohoto odůvodnění). Dovolatel se proto symptomaticky zaměřil na citaci rozhodovací praxe dovolacího soudu k obecným zásadám hodnocení důkazů, k podstatě vykonatelnosti notářského zápisu a k simulaci právních úkonů (právních jednání). Takovým způsobem generalizovaná polemika sama o sobě nekonkretizuje důvod dovolání, neohlašuje řešení rozhodné právní otázky či otázek (neboť je jednoznačně neformuluje) a nepodporuje dovolatelem zvolený předpoklad přípustnosti dovolání.
Ačkoli dovolatel k hledisku přípustnosti označil celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu, konkrétní právní otázky s ohlášenou judikaturou nespojil a omezil se fakticky pouze na kritiku hodnocení důkazů odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně), jakož i na vyjádření své představy o skutkovém výsledku provedeného – co do úplnosti či rozsahu již nerozporovaného – dokazování. Prostřednictvím uvedených námitek a nesourodě citovaných (tudíž nepřiléhavých) rozhodnutí Nejvyššího soudu (vycházejících ze zcela odlišného skutkového základu a z jedinečného důkazního řízení) nelze předpoklad přípustnosti dovolání založit a obsahově naplnit (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 18. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 1315/2021). 14) K předchozímu závěru je třeba zdůraznit, že dovolací soud nemá v soustavě obecných soudů primárně přezkumnou roli co do skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2940/2005). Zásadně však sleduje, zda se průběh dokazování a hodnocení důkazů před soudy nižších stupňů nedostalo do konfliktu s ústavně zaručenými právy a svobodami, typicky v důsledku extrémního rozporu mezi dosaženým skutkovým stavem a provedenými důkazy, jinými slovy zda napadené usnesení odvolacího soudu není v daném směru svévolné či netrpí ústavněprávním deficitem.
K tomu v posuzované věci nedošlo, neboť odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) hodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech při respektování formální logiky a dalších zásad plynoucích z ustanovení § 132 o. s. ř. Jeho zjištění mají v uskutečněném dokazování oporu, jsou srozumitelná a přezkoumatelná, takže dovolací soud nemá důvod do nalezeného skutkového stavu zasahovat a je jím vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 27.
června 2018, sp. zn. 33 Cdo 254/2018, nebo ze dne 11. října 2023, sp. zn. 20 Cdo 590/2023). Nemůže dojít k porušení práva na spravedlivý proces ani tehdy, kdy obecné soudy nezaložily vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, jestliže proti nim postavily vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyložily tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III.
ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). 15) V textu dovolání nepřítomné či nezřetelně formulované rozhodné právní otázky (ve smyslu § 237 o. s. ř.) si Nejvyšší soud nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil procesní principy, na nichž je dovolací řízení založeno, především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022). 16) Hodlal-li dovolatel kritikou postupu odvolacího soudu označit vady řízení, což je se zřetelem k textu dovolání rovněž pravděpodobné, Nejvyšší soud k takovým vadám u nepřípustného dovolání nepřihlíží, a to ani tehdy, pokud by skutečně existovaly a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 17) Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že povinným předestřená problematika neplatnosti smluv o zápůjčce, krom dalšího ve vazbě na simulaci právních jednání, jakož i problematika vykonatelnosti notářského zápisu a nepřípustnosti dalšího vedení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. vychází z představy dovolatele o odlišném (neprokázaném) skutkovém stavu, tj. že smlouvy o zápůjčce nestvrdil podpisem a že finanční prostředky vůbec nepřevzal. 18) Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu