20 Cdo 3973/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné z. p. Č. r., proti povinné J. S., zastoupené advokátem pro
6.840,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 93 E 548/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. října 2004, č. j. 9 Co 1420/2004-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 1.
2004, č. j. 93 E 548/2001-19, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh
povinné na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 19. 6. 2001, č. j. 93 E 548/2001-5. Dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tzn. že povinná
neprokázala, že vymáhanou pohledávku oprávněné v rámci tohoto výkonu rozhodnutí
uhradila.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá existenci
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „o. s. ř.“). Nadále tvrdí, že předmětnou částku uhradila, a nesouhlasí s
vyjádřením oprávněné, že jí zaslané peníze byly použity na splacení jiného
dluhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §
238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst.
1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho
obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,
o. s. ř.).
Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí má zásadní právní význam, hodnocením v
dovolání obsažené argumentace však k takovému závěru dospět nelze.
Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je
nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva,
ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou –
nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Nic takového však dovolatelka nenamítá. Nevytýká totiž odvolacímu soudu
nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) právní normy, ale pouze
„nesprávné zhodnocení důkazů, které vedly soud k závěru, že se jí nepodařilo
prokázat zaplacení vymáhané částky“.
Samotné hodnocení důkazů však dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. (jakožto jediným důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. V tomto směru však
dovolatelka odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nic nevytýká. Pro úplnost
však nutno doplnit, že i kdyby výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení §
132 o. s. ř. neodpovídal, např. proto, že by neodpovídal tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř., nebo proto, že v
hodnocení důkazů by byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
případně věrohodnosti logický rozpor, že tedy i tehdy by šlo pouze o
nesprávnost skutkových zjištění, odstranitelnou pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však (viz výše) je
důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezpůsobilým.
Protože tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve
skutečnosti dovoláním (jehož důvody včetně jejich obsahového vymezení je –
obecně – dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán) uplatněn
nebyl, nebylo ani možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné však ve stadiu
dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu