20 Cdo 404/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra
Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A/ J. K. a B/ J. K., zastoupených
advokátem, proti povinným l/ V. K. a 2/ A. K., zastoupenými advokátkou, pro 850
533,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 34 Nc 5822/2003, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 19 Co 2030/2003-97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2003, č.j. 19 Co
2030/2003-97, se ve výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil ve výroku I.
usnesení ze dne 18. 6. 2003, č.j. 34 Nc 5822/2003-74, kterým okresní soud pro
částku 850 279 Kč, pro 3 % úrok z prodlení z částky 850 533 Kč od 18. 11. 1992
do 14. 7. 1994 a pro 16 % úrok z prodlení z částky 850 533 od 15. 7. 1994 do
zaplacení částečně zastavil exekuci a rozhodl, že exekuce bude pokračovat pro
vymožení 254 Kč a pro náklady exekuce. Ve výroku II, kterým okresní soud
přiznal oprávněným právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení
exekuce, krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávnění
neposkytli povinným součinnost potřebnou ke splnění dluhu, a že přijetím plnění
do úschovy došlo ke splnění dluhu do částky 850 179 Kč s příslušenstvím, a že
je tak dán důvod k částečnému zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g/,
odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) a § 52 odst. l zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. l
písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. oprávnění namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právní posouzení a že odvolací řízení – stejně jako
řízení před soudem prvního stupně – trpí vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Pokud jde o
neposkytnutí součinnosti, tvrdí, že JUDr. P., který měl součinnost ke splnění
dluhu vyžadovat ( v době druhého telefonního rozhovoru s JUDr. K.), povinné
nezastupoval a že stejně jako povinní žádné plnění nenabízel. Navíc podle
jejich názoru po zahájení exekučního řízení je oprávněn plnění převzít soudní
exekutor, a pokud povinný přesto nabídne plnění přímo oprávněnému (popř. jeho
zástupci), jeho odkaz na soudního exekutora je třeba pokládat za poskytnutí
součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu ustanovení § 520 a § 522 zákona
č. 40/1964 S., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Současně oprávnění zpochybňují, že se oprávněný může dostat v exekučním
řízení do prodlení ve smyslu ustanovení § 522 obč. zák. které by povinného
opravňovalo ke složení dlužné částky do úřední (soudní) úschovy s právně
relevantními účinky splnění závazku podle § 568 obč. zák. a odůvodňujícími
zastavení exekuce podle § 268 o.s.ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení
soudů obou stupňů věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a
v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. l písm. c/ ve spojení s § 238a
odst. l písm. d/ o.s.ř.); ten se vztahuje k dovolateli předestřené otázce, zda
po zahájení exekučního řízení pro vymožení peněžitého plnění má oprávněný
povinnost poskytnout povinnému součinnost potřebnou pro dobrovolné zaplacení
vymáhané částky a zda neposkytnutí této součinnosti způsobuje jeho prodlení
podle ustanovení § 522 obč. zák. (resp. neexistenci prodlení povinného podle §
520 obč. zák.) umožňující povinnému splnění exekucí vymáhané povinnosti
složením dlužné částky do úřední úschovy (§ 568 obč. zák.), které odůvodňuje
zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. l písm. g/ o.s.ř.
V souvislosti se zahájením exekučního řízení, které je zahájeno
dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo soudu příslušnému
podle § 45 (dále jen „exekuční soud“) spolu s určením exekutora (§ 35 odst. 2
zákona č. 120/2001 Sb.), zákon č. 120/2001 Sb. oprávněnému neukládá povinnost
součinnosti s povinným (§ 50 zákona č. 120/2001 Sb. upravuje povinnost jeho
součinnosti s exekutorem a součinnosti povinného a exekutora, jemuž může
povinný dobrovolně splnit povinnost). Povinnost součinnosti nelze dovozovat
ani z ustanovení § 522 obč. zák., podle něhož věřitel je v prodlení, jestliže
nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost
potřebnou ke splnění dluhu, neboť touto součinností se míní součinnost v době
stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky, nikoliv v době, kdy
již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je – proto, že nebyla dobrovolně
plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí – prováděna exekuce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003).
Podle § 568 obč. zák. nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože
věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodně
pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění
závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené
nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že jen taxativně uvedené důvody
opravňují povinného ke složení plnění do úřední úschovy a že jen v takovém
případě závazek zaniká. Není-li žádný z uvedených důvodů dán (byť zde existuje
pravomocné rozhodnutí soudu o přijetí plnění do úschovy podle § 185a a násl.
o.s.ř.), platí, že ke splnění dluhu nedošlo. V takovém případě není dán ani
důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g/ o.s.ř ve spojení s §
55 zákona č. 120/2001 Sb.).
Vzhledem k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud již
nezabýval námitkami dovolatelů směřujícími proti správnosti skutkových
zjištění, zda povinným součinnost poskytli a zda ti jim vůbec plnění nabídli.
Vycházel-li tedy odvolací soud z názoru opačného, je právní
posouzení věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá, Nejvyšší soud je v napadeném výroku I zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. l věta první o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu