20 Cdo 4071/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, se
sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Michálkovická 108, identifikační číslo
osoby 476 73 036, proti povinné KOVOLIT OSTRAVA s. r. o. „v likvidaci“, se
sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Jubilejní 313/52, identifikační číslo osoby 253 53
462, za účasti vydražitele SEGL, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, U
Haldy 1616/68, identifikační číslo osoby 253 94 096, JUDr. T. V., a
přihlášených věřitelů 1/ Raiffeisen – Leasing, s. r. o., se sídlem v Praze 4 –
Nuslích, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 614 67 863, zastoupeného
JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, 2/
České republiky – Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava, v Ostravě,
Zelená 3158/34a, 3/ Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, a 4/Všeobecné zdravotní
pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, ÚP
Ostrava, v Ostravě, Sokolská třída 1/267, pro 65.598,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10416/2005, o dovolání Raiffeisen – Leasing,
s. r. o. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2009, č. j. 9
Co 9/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 11. 11. 2008, č. j. 94 Nc 10416/2005-75, rozhodl,
že se rozdělovaná podstata ve výši 1 640 000,- Kč rozvrhuje tak, že se z ní
uspokojují pohledávky v tomto pořadí a výši:
1. Pohledávka soudního exekutora JUDr. T. V. v podobě nákladů exekuce k
hotovému zaplacení ve výši 391 672,- Kč.
2. Pohledávka věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava k
hotovému zaplacení ve výši 96 025,- Kč.
3. Pohledávka oprávněné k hotovému zaplacení ve výši 65 598,- Kč.
4. Pohledávka věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava k
hotovému zaplacení ve výši 570 286,- Kč.
5. Pohledávka věřitele Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank,
pojišťoven a stavebnictví k hotovému zaplacení ve výši 44 342,- Kč.
6. Pohledávka věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky k
hotovému zaplacení ve výši 472 077,- Kč.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stejně jako soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 331/2004, dospěl k závěru, že zákon č. 119/2001
Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále též jen „zákon č. 119/2001
Sb.“), se nevztahuje na souběh dvou exekucí nařízených soudem a prováděných
soudními exekutory. Jestliže byl na nemovitosti, ohledně jejichž prodeje je
vedena exekuce, později vydán další exekuční příkaz soudním exekutorem JUDr. V.
P. v řízení, v němž je jako oprávněná Raiffeisen – Leasing s. r. o., nezakládá
to tudíž pro tuto oprávněnou postavení ve smyslu § 15 zákona č. 119/2001 Sb.
Právní mocí exekučního příkazu nastává naopak překážka věci pravomocně
rozsouzené, která brání tomu, aby o prodeji téže nemovitosti bylo „znovu
jednáno“. Na tom nemůže změnit nic ani praxe soudních exekutorů, kteří vydávají
exekuční příkazy jen „jako pojistky“ v případě, kdyby předchozí exekuční příkaz
zapsaný na listu vlastnictví povinné byl vymazán, a na ně poté přešlo případné
právo nemovitost povinné prodat a vydražit.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), přihlášený věřitel namítá,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v zodpovězení otázek, zda:
„1) je či není po právu, aby subjekty veřejné moci, tj. stát, resp. finanční
úřady, ČSSZ (OSZ), případně veřejné zdravotní pojišťovny, byly zvýhodněny
oproti soukromým subjektům z hlediska procesního tím, že mohou při souběhu
výkonů rozhodnutí využívat dobrodiní zákona č. 119/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a i s mladšími pohledávkami, případně s horším časovým
pořadím počátku vymáhání předbíhat subjekty soukromé;
2) je či není po právu, aby byla činnost, kterou provádí v podstatě všichni
soudní exekutoři v ČR, shledávána obecnými soudy za nemající oporu v zákonných
ustanoveních, a to přitom bez toho, aby z toho exekuční soudy vyvozovaly
jakékoliv důsledky;
3) je či není po právu, výkladem zužovat rozsah působnosti zákona č. 119/2001
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a opírat jeho aplikaci při souběhu několika
soudních exekucí vedených dle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ačkoliv současně neexistuje jednoznačná zákonná norma, která by
takový souběh řešila.“
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že zákon č. 119/2001 Sb. se nepoužije také na
dvě exekuce vedené soudními exekutory, a poukazuje na nejednotnost obecných
soudů. Současně nesouhlasí se zařazením své pohledávky do VI. skupiny; podle
jeho názoru je třeba pohledávku zařadit do skupiny III. Zpochybňuje správnost
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 331/2004 a upozorňuje, že občanský
soudní řád ani exekuční řád neobsahují žádná ustanovení, jak řešit souběh
exekucí postihujících tutéž nemovitost. Proto podle jeho názoru je třeba podle
zákona č. 119/2001 Sb. postupovat při jakémkoliv souběhu exekucí. Navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího
soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit,
je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o
právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné
právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv povinná přikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní
význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud již ve zmiňovaném usnesení ze dne 21. července 2004, sp. zn. 20
Cdo 331/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze
dne 11. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 401/2004 odmítl), publikovaném pod číslem
2/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že předmětem úpravy
obsažené v zákoně č. 119/2001 Sb. (ve znění účinném do 31. 10. 2009) není
postup soudů v případech souběhu výkonu rozhodnutí (podle občanského soudního
řádu), nařízeného a prováděného soudem, s exekucí (podle exekučního řádu),
nařízenou soudem a prováděnou soudním exekutorem. K tomuto závěru se Nejvyšší
soud přihlásil i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. února 2006, uveřejněném pod číslem 31/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Uvedený závěr je plně použitelný i v posuzovaném
případě a Nejvyšší soud nemá důvod na něm cokoli měnit. Proto ani námitky
dovolatele polemizující s tímto závěrem nemohou přípustnost dovolání v dané
věci založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenou ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Z právní úpravy výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti vyplývá, že nemůže
současně probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti.
Totéž platí i pro řízení exekuční (§ 69 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních
exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále
též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Má-li proto oprávněná z jiného exekučního
řízení proti povinné jinou pohledávku a požaduje-li její uspokojení prodejem
téže nemovitosti, může ji (a tudíž i musí) přihlásit do rozvrhu v již nařízené
exekuci, týkající se prodeje této nemovitosti. Další exekuce prodejem téže
nemovitosti musí být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006).
Protože i další závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní
judikaturou, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli na náhradu
případných nákladů dovolacího řízení právo, takové náklady podle obsahu spisu
nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto
řízení nemá právo žádný z účastníků (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Miroslava
Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu