20 Cdo 4077/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem v
Lucemburku, Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115, Lucemburské velkovévodství,
identifikační číslo B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinné M. G., pro 305.200,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 Nc 1426/2005,
o dovolání oprávněného proto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.
června 2009, č. j. 9 Co 91/2009 - 76, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil k odvolání oprávněného usnesení
Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 11. 2008, č. j. 47 Nc 1426/2005 - 47, ve
výroku, jímž podle § 268 odst. 1 písm. g), odst. 4 o. s. ř. zastavil exekuci
nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 4. 10. 2005 č. j. 47 Nc 1426/2005 - 8, v
části, v níž byla nařízena k vymožení jistiny ve výši 305.200,20 Kč a 16,5 %
úroku z prodlení z částky 298.630,20 Kč za dobu od 23. 5. 2004 do 23. 5. 2007
ve výši 147.956,90 Kč; ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné
na zastavení exekuce i ve zbývající části, zůstalo usnesení soudu prvního
stupně nedotčeno. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění okresního soudu,
že vymáhaná pohledávka oprávněného byla částečně uspokojena z výtěžku
rozdělované podstaty při provádění exekuce prodejem nemovitostí v řízení
vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 Nc 756/2005 proti bývalému
manželovi povinné M. G. (v němž ji přihlásil jako zástavní věřitel), a to na
základě pravomocného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
8. 2007, č. j. 9 Co 628/2007 - 129, v celkové výši 457.757,10 Kč, z níž částka
305.200,20 Kč připadla na jistinu, částka 147.956,90 Kč na 16,5 % úrok z
prodlení z částky 298.630,20 Kč za dobu od 23. 5. 2004 do 23. 5. 2007 a částka
4.600,- Kč na náklady oprávněného. Shodně se soudem prvního stupně dospěl
krajský soud k závěru, že takto oprávněným „získané plnění“ není možné podle §
330 obch. zák. započíst na úroky z prodlení ve výši 16,5 % z částky 298.630,20
Kč za období od 19. 2. 1999 do 19. 7. 2007 a na jistinu jen do částky 34.945,83
Kč, jak se oprávněný mylně domnívá, neboť toto ustanovení upravuje započítávání
plnění poskytovaného dlužníkem v případě, kdy má více závazků vůči věřiteli a
jím poskytnuté plnění nepostačuje ke splnění všech splatných závazků. Dále
poukázal na to, že rozvrhové usnesení je ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. za
použití § 167 odst. 2 o. s. ř. závazné nejen co do výše oprávněnému přiznané
částky, ale „i co do jejího právního důvodu“.
Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s „§ 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.“ a v němž uplatnil dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., dovozuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v otázce, kterou
formuloval následovně: „Pro určení, na jakou část pohledávky je nutné započíst
plnění, je v případě obchodněprávního vztahu rozhodné ustanovení § 330
obchodního zákoníku, a tudíž úkon dlužníka, kterým tento určí, na jakou část
pohledávky své plnění poskytuje, nebo zákonná pravidla pro započítávání plnění. Uvedené ustanovení pro započtení plnění jiné skutečnosti rozhodné pro
započítávání nestanoví. Zcela jistě pak uvedené ustanovení nestanoví, že by
bylo přípustné určení části pohledávky, na kterou je nutné plnění započíst,
autoritativním rozhodnutím soudu. Dle názoru oprávněného – dovolatele, by se v
opačném případě jednalo o nepřípustný zásah soudu do obchodněprávních vztahů
upravených zákonem, případně smluvním ujednáním stran. Kdyby takové
autoritativní určení soudem při započtení plnění bylo možné, domnívá se
dovolatel, že by zde existoval zákonný předpoklad pro takové určení, stanovený
dikcí zákona. Taková dikce zákona zde chybí. Dle názoru dovolatele je mj. otázkou zásadního právního významu „rovněž skutečnost, zda zákon stanoví
splnění pohledávky na základě rozvrhového usnesení, a zda pro takové splnění
stanoví pravidla, jak to v ostatních případech činí ustanovení § 330 obchodního
zákoníku. Z uvedeného dle názoru dovolatele vyvstává další otázka: Je procesní
rozhodnutí soudu, a to výrok, který přesahuje meze procesních ustanovení
občanského soudního řádu, rozhodnutí, které by způsobovalo zánik pohledávky? Dovolatel má za to, že zánik pohledávky obchodněprávní povahy lze posuzovat
výhradně dle hmotněprávních ustanovení, přičemž neexistuje jediný důvod, pro
který by byl soud oprávněn tato ustanovení doplňovat vlastním rozhodnutím
soudu, aniž by se jednalo o vyplnění mezery v hmotném právu výkladem
hmotněprávních ustanovení.“ Protože o dovolání oprávněného proti rozvrhovému
usnesení odvolacího soudu nebylo dosud rozhodnuto, vyslovuje dále názor, že „je
v rozporu s ustanovením občanského soudního řádu a v rozporu se smluvní
svobodou, která je jedním ze základních principů soukromoprávních vztahů, aby
rozhodnutím soudu bylo určeno, že zástavní právo a datum jeho vzniku je
rozhodné pouze pro jistinu zajištěné pohledávky a příslušenství za poslední tři
roky před rozvrhovým jednáním“. Dovolatel namítá, že odvolací soud ve svém
rozhodnutí nevysvětlil, co považuje za „právní důvod“ přiznané částky, a že
tímto důvodem nemůže být nic jiného, než zástavní právo, pro něž obdržel plnění
z exekuce vedené pod sp. zn. 47 Nc 756/2005, v rámci níž byl zpeněžen předmět
zástavního práva. Podle něj je nemyslitelné, aby právním důvodem plnění bylo
rozvrhové usnesení, neboť „v žádném hmotněprávním ustanovení nelze jako právní
důvod zániku pohledávky splněním nalézt rozvrhové usnesení“, které je procesním
rozhodnutím soudu podle § 337c o. s. ř.
jež však nestanoví pravidla pro
započtení částek toho kterého věřitele; taková „pravidla lze nalézt pouze v §
330 obch. zák.“. Je sice evidentní, že v rámci exekuce je vůle dlužníka omezena
v tom ohledu, že nemůže určit, na jakou část bude plnění započteno. Jestliže
zde tudíž chybí určení dlužníkem, pak nelze než mít za to, že je namístě
aplikace zákonných pravidel podle § 330 obch. zák. Jinak by se jednalo „o
nepřípustný zásah do smluvní volnosti stran, jejich smluvních ujednání a
hmotněprávní podstaty pohledávky, byť s odkazem na ustanovení občanského
soudního řádu“. Navíc § 337c o. s. ř. stanoví pro soud jen určitá „vodítka“,
neukládá mu však, aby se tato „vodítka stala součástí výrokové části
rozvrhového usnesení; nejedná se tudíž o určení, na jakou část má být to které
plnění započteno“. Dovolatel proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se
od rozvrhového usnesení nelze odchýlit, jak s odkazem na § 159a o. s. ř. dovodil, neboť mu tak odpírá uspokojení jeho pohledávky v plné výši. Navrhl,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že
dovolání oprávněného není podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci (částečného) zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání
ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §
237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože
použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla
částečně zastavena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené,
rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího
soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu uvedeného ustanovení předpokládá); dovolání lze tudíž
odůvodnit jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tedy,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci).
Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního
významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil -
je dovolací soud důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro
exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 55 odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, exekutor
nerozhoduje o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení výkonu rozhodnutí
(§ 268 a 290 občanského soudního řádu).
Podle § 268 odst. 1 písm. g) věty před středníkem o. s. ř. výkon rozhodnutí
bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže
byl tento výkon rozhodnutí již proveden. Týká-li se nařízeného výkonu
rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí
nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon
rozhodnutí zastaven částečně (odst. 4 tohoto ustanovení). Podle § 269 odst. 1
o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.
Z hlediska právního posouzení věci oprávněný nastoluje v dovolání především
otázku, zda v řízení o (částečném) zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
g) o. s. ř. lze aplikovat ustanovení § 330 obch. zák. - za stavu, kdy bylo
zjištěno, že vymáhaná pohledávka oprávněného byla částečně uspokojena z výtěžku
rozdělované podstaty v jiném řízení, a to při provádění exekuce prodejem
nemovitostí vedené oprávněnou M. G. (v daném řízení povinnou) u Okresního soudu
v Karviné pod sp. zn. 47 Nc 756/2005 proti jejímu bývalému manželovi M. G. (v
němž oprávněný přihlásil jako zástavní věřitel svoji pohledávku ve výši
305.200,20 Kč s 16,5% úroky z prodlení z částky 298.630,20 Kč za dobu od 19. 2.
1999 do zaplacení, vyčíslenými za dobu do 19. 2. 1999 do rozvrhu dne 23. 5.
2007 částkou 407.016,60 Kč, s datem vzniku zástavního práva ke dni 29. 9.
1992), na základě pravomocného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 14. 8. 2007, č. j. 9 Co 628/2007 - 129, v celkové výši 457.757,10 Kč, z
níž částka 305.200,20 Kč připadla na jistinu, částka 147.956,90 Kč na 16,5 %
úrok z prodlení z částky 298.630,20 Kč za dobu od 23. 5. 2004 do 23. 5. 2007 a
částka 4.600,- Kč na náklady oprávněného - a po právní moci rozvrhového
usnesení vyplacenou pohledávku započíst na úroky z prodlení ve výši 16,5 % z
částky 298.630,20 Kč za období od 19. 2. 1999 do 19. 7. 2007 a na jistinu do
částky 34.945,83 Kč.
Podle § 330 odst. 1 obch. zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem
několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn
závazek určený při plnění dlužníkem. Při plnění peněžitého závazku se započte
placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak (odst. 2
tohoto ustanovení). Má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a
dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož
splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve
splatného (odst. 3 tohoto ustanovení).
Citované ustanovení upravuje tzv. započítávání plnění, a podle právní teorie i
soudní praxe se použije jak v případě, kdy tentýž dlužník má k témuž věřiteli
větší počet závazků, tak i v případě, je-li plněn sice závazek jediný, avšak
vnitřně strukturovaný, obsahující několik dílčích povinností, např. povinnost
plnit jistinu a příslušenství pohledávky.
Již z uvedeného je nepochybné, že ustanovení § 330 obch. zák. se vztahuje na
zánik závazku splněním, které nastává na základě jednostranného právního úkonu
dlužníka, jímž poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh
(srov. § 324 a násl. obch. zák.), a nelze je tedy aplikovat v řízení o
částečném zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v případě,
kdy pohledávka zástavního věřitele (v daném řízení oprávněného) byla částečně
uspokojena v jiném exekučním řízení provedeném prodejem nemovitostí, jehož
poslední fází bylo řízení o rozvrhu a jehož cílem bylo rozvržení výtěžku z
prodeje vydražené nemovitosti mezi jednotlivé účastníky za účelem uspokojení
jejich pohledávek vůči povinnému.
Rovněž další námitky uplatněné v dovolání nejsou způsobilé přípustnost dovolání
podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť ve vztahu mezi oprávněným (v
řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 Nc 756/2005 zástavním
věřitelem) a povinnou M. G. (v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 47 Nc 756/2005 oprávněnou) bylo o částečném uspokojení pohledávky
oprávněného již rozhodnuto pravomocným rozvrhovým usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 8. 2007, č. j. 9 Co 628/2007 - 129, jehož výrokem jsou oba
účastníci vázáni, a to jak ohledně výše, tak i části uspokojené pohledávky (§
159a odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.), a v rozsahu, v němž pohledávka
oprávněného byla takto částečně uspokojena, je vázán i soud v jiném řízení (§
159a odst. 4, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Jen pro úplnost je možno uvést, že
dovolání oprávněného (zástavního věřitele) proti rozvrhovému usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2007, č. j. 9 Co 628/2007 - 129, bylo odmítnuto
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 20 Cdo 5345/2007, v
němž uvedl: „Z ustanovení § 337c odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že spolu s
pohledávkou se ve stejném pořadí uspokojí úroky, úroky z prodlení nebo poplatek
z prodlení, a to za dobu posledních tří let před rozvrhovým jednáním, a náhrada
nákladů řízení. Jestliže rozdělovaná podstata nepostačí na úhradu jistiny a
příslušenství, soud přednostně uhradí při rozvrhu příslušenství. Pokud se jedná
o úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení za dobu delší než tři roky
před rozvrhovým jednáním, uspokojí se také ve stejné skupině jako jistina,
avšak podle samostatného pořadí určeného skutečnostmi vymezenými v § 337 odst.
5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo
216/2004). Za takové skutečnosti je třeba považovat den, kdy soudu došel návrh
na nařízení výkonu rozhodnutí nebo byla podána přihláška, jimiž byly úroky,
úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení uplatněny. Z toho vyplývá, že také u
pohledávek zajištěných zástavním právem se úroky, úroky z prodlení a poplatek z
prodlení za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním uspokojí ve stejné
skupině a podle pořadí určeného dnem, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí nebo přihláška; toto platí i tehdy, jsou-li úroky, úroky z prodlení
nebo poplatek z prodlení rovněž zjištěny zástavním právem. Nelze-li pak
uspokojit zcela pohledávky patřící do téže skupiny, které mají stejné pořadí,
uspokojí se z rozdělované podstaty poměrně (srov. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2006, s. 1666)“. Správná tudíž není ani námitka oprávněného, že § 337c
o. s. ř. stanoví pro soud jen určitá „vodítka“, neukládá mu však, aby se tato
„vodítka stala součástí výrokové části rozvrhového usnesení“ a že „se tudíž
nejedná o určení, na jakou část má být to které plnění započteno“, neboť toto
ustanovení je normou kogentní.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu
podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
oprávněného podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87
a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu