20 Cdo 4100/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci péče o nezletilého T. J., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v Prachaticích, syna matky M. J. a otce J. J., zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. Máje 144, o výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 P 74/2001, o dovolání otce nezletilého proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 5. 2009, č. j. 6 Co 1138/2009-228, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 16. 3. 2009, č. j. 3 P 74/2001-210 (jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce nezletilého ve výši 5.000,- Kč za nesplnění povinností vyplývajících jí z rozsudku o úpravě otcova styku s nezletilým), tak, že otcův návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut matce zamítl. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem nezletilého uzavřel, že nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku rodiče s dítětem předpokládá, že soud zjistí porušení povinnosti uložené exekučním titulem zaviněním toho z rodičů, jemuž vykonávané rozhodnutí ukládá povinnost dítě ke styku řádně připravit, v daném případě tedy zaviněním matky nezletilého. V souzené věci však podle krajského soudu závěr, že matka svou povinnost připravit dítě ke styku s otcem porušila svým zaviněním, učinit nelze. V závěru napadeného rozhodnutí pak odvolací soud „považoval za nutné poznamenat, že pokud by otcův postoj k přání nezletilého (ukončit styk dříve, aby mohl oslavit u tety svůj svátek) byl vstřícný, mohl se styk, zkrácený o dvě hodiny, uskutečnit.
V dovolání otec nezletilého ohlašuje všechny tři dovolací důvody, tedy podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ i podle odst. 3 o. s. ř. (aniž však specifikuje, v čem by naplnění každého z nich mělo spočívat) a předně namítá, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k obsahu celého spisu, z něhož plyne, že matka mu ve styku s nezletilým brání dlouhodobě, což je podle jeho názoru nepochybně na újmu jak nezletilého, tak jeho, který „tímto jednáním matky velmi citově strádá, protože se nemůže s nezletilým stýkat pravidelně, aby si byli bližší, měli společné zážitky, a aby se mohl více podílet na jeho výchově a pečovat o jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový i mravní vývoj“ (třetí odstavec druhé strany dovolání na č. 276 versa). Odvolací soud podle dovolatele nevzal při svém rozhodování v úvahu, že nezletilý bydlí s matkou ve společné domácnosti, a že tak zde je dostatečný prostor pro jeho negativní ovlivňování matkou proti otci, takže není vyloučeno, že nezletilý policejnímu orgánu a soudu ve snaze vyhovět matčinu přání raději vypověděl, že s otcem nepojede. Je naprosto přirozené, připouští dovolatel, že pokud nezletilý žije ve společné domácnosti s matkou, nebude činit nic proti její vůli, což platí tím spíše s ohledem na věk nezletilého, který je snadno ovlivnitelný druhými osobami (čtvrtý odstavec téže strany dovolání). Podle dovolatelova názoru je třeba, aby matka svým jednáním a chováním přispívala k řádnému průběhu předávání nezletilého otci a syna motivovala ke styku s ním. Je také nutno, aby nezletilému vysvětlila, že rozhodnutí o tom, kdy se bude stýkat s otcem, nelze ponechat pouze na jeho vůli a momentální náladě, a že je vhodné, aby pravidla styku s otcem respektoval (pátý odstavec téže strany dovolání). Protože se matka v předmětný den, t. j. 7. 3. 2009, požadovaným způsobem nezachovala, je namístě, aby jí byla uložena
pokuta, dovolatel tedy navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Předně nutno zdůraznit, že dovolatel, ač ohlásil (kromě jiných) dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – tento důvod neuplatnil. V dovolání totiž nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva, nýbrž proti hodnocení důkazů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani tímto dovolacím důvodem ani (ohlášenými) dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
Pokud jde o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., omezil se dovolatel pouze na jejich ohlášení, aniž specifikoval, v čem by mělo jejich naplnění spočívat. Dovolací důvod však musí být v dovolání vylíčen po skutkové stránce tak, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaký důvod byl uplatněn. Uplatněný dovolací důvod soud posuzuje nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.); pouhá citace textu ustanovení § 242a odst. 2, 3 o. s. ř. řádným uplatněním dovolacího důvodu není (viz výše citovaný komentář, s. 1917).
Dovolatelovo sdělení, že se obrátil na Policii ČR a posléze s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí na soud, není uplatněním žádného z (ustanovením § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) taxativně vymezených dovolacích důvodů. Totéž platí o jeho přednesu obsaženém v (původním) dovolání sepsaném jím samotným (č. l. 248), že – poněvadž podle něj matka výchovu nezletilého nezvládá – je na soudu, aby vhledem k zájmu na zdravém vývoji nezletilého zvážil, zda by nemělo dojít ke změně výchovného prostředí.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, matce nezletilého náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu