20 Cdo 4144/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. M. N. proti povinné GEKO real., s.r.o.,
se sídlem v Hradci Králové, Kroupova 441, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 104, rozdělením společné věci,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 38/2005 o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 28.7.2006, č.j. 21 Co
168/2006 84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z
1. 3. 2006 č. j. 18 E 38/2005-57 se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem z 21. 10. 1996, č. j. 7 C 67/94-117, pravomocným 19. 11. téhož roku,
okresní soud v Hradci Králové k žalobě oprávněného a dalších dvou žalobkyň J.
S. a A. P. proti žalovanému M. S. zrušil podle § 142 odst. 1 občanského
zákoníku podílové spoluvlastnictví účastníků k tam specifikovaným nemovitostem
a provedl jeho vypořádání nařízením jejich prodejem a rozdělením výtěžku podle
podílů (čtvrtinou žalobci – oprávněnému, po jedné osmině každé ze žalobkyň a
jednou polovinou žalovanému).
Usnesením z 1. 3. 2006, č. j. 18 E 38/2005-57, okresní soud k návrhu
oprávněného z 21.3.2005 podle § 348 odst. 1 o. s. ř. nařídil výkon shora
uvedeného rozsudku prodejem předmětných nemovitostí a rozdělením jeho výtěžku
mezi spoluvlastníky tak, že oprávněnému měla připadnout jedna čtvrtina a
povinné (označené v záhlaví rozhodnutí nesprávně jako oprávněná, viz níže)
jakožto právní nástupkyni zbylých tří účastníků, tedy žalobkyň a žalovaného,
tři čtvrtiny.
Napadeným usnesením (kromě toho, že odmítl odvolání oprávněného) krajský soud
usnesení soudu prvního stupně v tom správném znění záhlaví, pokud jde o
označení účastníka GEKO real, s.r.o., který je v postavení povinného, nikoli
oprávněného, potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněný výpisem z
katastru nemovitostí (č.l. 12) prokázal přechod spoluvlastnických podílů z
žalobkyň J. S. a A. P. a žalovaného M. S. (resp. správce konkursní podstaty
tohoto úpadce) jako prodávajících na povinnou jako kupující na základě kupní
smlouvy z 30. 9. 2004 s účinky vkladu práva k témuž dni, tedy v období po
vydání exekučního titulu před zahájením vykonávacího řízení. Jako nedůvodný
kvalifikoval krajský soud odvolací argument povinné, že „koupí tří ideálních
čtvrtin předmětných nemovitostí došlo k zániku vlastnického práva dosavadních
spoluvlastníků ke spoluvlastnickým podílům, že tak zanikl spoluvlastnický vztah
mezi oprávněným a těmito ostatními osobami, a že došlo ke vzniku nového
spoluvlastnictví mezi oprávněným a povinnou s tím, že jde o podílové
spoluvlastnictví jiné, nově konstituované.“ Dokud nemovitosti nebyly prodány,
zůstaly podle názoru odvolacího soudu nadále ve spoluvlastnictví původních
osob, jež s ní mohly nakládat; jestliže tři ze čtyř původních spoluvlastníků v
mezidobí své podíly prodali třetí osobě, jak se to stalo v předmětné věci, a
„jestliže nedošlo k tomu, že by se bez ohledu na vydaný exekuční titul všichni
spoluvlastníci dohodli na jiném způsobu vypořádání a přikročili k novému
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jiným způsobem, vstoupila povinná koupí
tří čtvrtin uvedených nemovitostí do práv a povinností původních tří
spoluvlastníků, tedy do stavu, kdy podílové spoluvlastnictví k těmto
nemovitostem je zrušeno, a kdy je nařízen jejich prodej.“ Soud prvního stupně
tedy podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, jestliže po posouzení
věci podle ustanovení § 256 o. s. ř. výkon rozhodnutí nařídil.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podala povinná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje (kromě jiného) z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní
právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm v
rozporu s hmotným právem řešeny dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené
otázky, a to
- zda kupující spoluvlastnických podílů vstupuje do stavu, kdy je
podílové spoluvlastnictví zrušeno a nařízen prodej nemovitostí, a zda práva a
povinnosti z rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přecházejí na
kupujícího spoluvlastnických podílů,
- zda uzavřením kupních smluv o prodeji spoluvlastnických podílů na
nemovitostech kupující vstupuje do předchozího spoluvlastnického vztahu, (tj.
vztahu existujícího před prodejem) nebo zda se tím konstituuje nový
spoluvlastnický vztah.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka spatřuje – stručně řečeno – v závěru odvolacího soudu, že i
když je exekučním titulem rozsudek o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k věci nařízením jejího prodeje a rozdělením výtěžku podle
podílů jednotlivých spoluvlastníků dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku, může
být výkon tohoto rozsudku nařízen podle § 348 odst. 1 o. s. ř. proti subjektu
jinému, na nějž v mezidobí po vydání exekučního titulu před zahájením
vykonávacího řízení někteří z dosavadních spoluvlastníků své podíly převedli. Povinná dovozuje, že nemohla vstoupit do podílového spoluvlastnictví, jelikož
to bylo pravomocně zrušeno, nemohla tedy převzít ani žádná práva a povinnosti
ze zrušeného podílového spoluvlastnictví a nemohla ani vstoupit do práv a
povinností vyplývajících z exekučního titulu. Prodejem spoluvlastnických podílů
podle ní zrušené spoluvlastnictví prodávajících a oprávněného zaniklo a mezi ní
a oprávněným se konstituoval nový spoluvlastnický vztah. Nové spoluvlastnictví
povinné a oprávněné nebylo žádným rozhodnutím soudu ani dohodou zrušeno,
exekuční titul se na toto nové spoluvlastnictví nevztahoval a dnem
věcněprávních účinků vkladu práva povinné pozbyl významu. Odvolací soud svými
závěry navozuje stav (univerzální sukcese), že by povinná měla koupí podílů
vstoupit do všech práv a povinností původních spoluvlastníků a do všech jejich
vztahů, nebo (případně) stav sukcese singulární, že by měla převzít práva a
povinnosti ze zrušeného podílového spoluvlastnictví; tak tomu však, namítá
povinná, podle hmotného práva není, jelikož „kupní smlouva má za následek
výlučně převod práv, jež jsou obsahem vlastnického práva a neznamená
hmotněprávní nástupnictví“ a kupující tudíž nevstupuje do práv a povinností
původního (spolu)vlastníka za období před podáním návrhu na vklad vlastnického
práva, nestanoví-li to zákon. Podmínky předepsané ustanovením § 256 o. s. ř. tak podle názoru povinné nebyly splněny. Kromě toho soudy obou stupňů podle dovolatelky zatížily řízení vadami, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). První vadu povinná spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzoval v tom správném znění záhlaví….(viz výše),
ačkoli takové rozhodnutí nemá oporu v občanském soudním řádu a pro povinnou
znamená obcházení jejích odvolacích námitek i obcházení ustanovení o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jediným správným
byl postup podle § 164 o. s. ř., opravné usnesení však vydáno nebylo. Kromě
toho byla porušena zásada, že označení účastníků provedené navrhovatelem je pro
soud závazné, a že soud, dospěje-li k závěru o nedostatku pasivní legitimace,
má jedinou možnost, a to návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout. Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k
závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu (na čemž nic nezměnila formulace „v tom správném znění
záhlaví“) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (v
pořadí první usnesení z 1.6.2005, č.j. 18 E 38/2005-13, jímž okresní soud
řízení pro překážku rozepře zahájené řízení zastavil, není rozhodnutím ve věci
samé), přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy,
řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam,
k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených
dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení
by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak
mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané
věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Starší judikatura (viz zpráva Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČSSR č. 7, ročník 1973, pod poř. č.
54 na straně 217/403),
vycházející z názoru, že soud ruší spoluvlastnictví prodejem věci, dovodila, že
dokud ve vykonávacím řízení nedojde k prodeji věci, zůstává nemovitost nadále
ve spoluvlastnictví. Tento názor považuje současná literatura (Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. občanský zákoník. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, 800 s., vysvětlivka č. 8) za správný jen
zčásti, a to s odůvodněním, že prodej společné věci není formou samotného
zrušení spoluvlastnictví, nýbrž jen jeho vypořádání, a že lze jen obtížně
akceptovat, že by spoluvlastnictví bylo zrušeno prodejem věci. Závěr o (byť jen
částečné) správnosti judikatorního názoru pak uvedený komentář odůvodňuje
argumentem, že „nicméně z hlediska faktického se nabízí řešení, podle něhož po
zrušení spoluvlastnictví a nařízení prodeje společné věci se do uskutečněného
prodeje na právní vztahy bývalých spoluvlastníků použijí přiměřeně ustanovení o
podílovém spoluvlastnictví analogicky. Za těchto – i jen částečně – shodných
závěrů teorie a soudní praxe je namístě dovodit, že převodem podílů některými
ze spoluvlastníků se nabyvatel těchto podílů stává nositelem jejich práv a
povinností, a to i ve vztahu k původnímu („zbylému“) spoluvlastníkovi. Došlo-li
k převodu podílů po vydání exekučního titulu, jímž bylo spoluvlastnictví podle
§ 142 odst. 1 občanského zákoníku zrušeno, vztahuje se vykonávaný rozsudek (zde
Nejvyšší soud záměrně neužívá dikce „přecházejí práva a povinnosti“, jelikož
takový rozsudek je – protože neukládá povinnosti – rozhodnutím sui genesis) na
nabyvatele převedených spoluvlastnických podílů. Protože se výkon rozhodnutí
provede přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí (§
348 odst. 1 o. s. ř.), lze tento výkon nařídit a vést za podmínek předepsaných
ustanovením § 256 o. s. ř. prodejem nemovitostí proti osobě (od účastníků
nalézacího řízení odlišné), na niž přešla povinnost singulární (jak je tomu v
souzené věci) či universální sukcesí (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a
kol. občanský soudní řád. Komentář. II. díl 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006,
1629 s. vysvětlivka č. 5). Závěr soudů obou stupňů, že podmínky požadované
ustanovením § 256 odst. 1 o. s. ř. byly způsobem předepsaným v jeho druhém
odstavci (výpisem z katastru nemovitostí, tedy listinou vydanou státním
orgánem) splněny, je v souladu se standardní judikaturou. První namítnutá vada (že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
v tom správném znění… viz výše) není vadou, jež by mohla mít za následek věcnou
nesprávnost napadnutého rozhodnutí (viz také vysvětlení postupu odvolacího
soudu podané jím v závěru prvního odstavce čtvrté stany napadeného usnesení /
č.l. 87/). Druhá vada, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že soud nerespektoval
závaznost označení účastníků řízení provedené oprávněným, vadou řízení není,
jelikož soud – poté, co z návrhu na nařízení výkonu zjistil, že v mezidobí mělo
po vydání exekučního titulu dojít k převodu spoluvlastnických podílů z
původních účastníků nalézacího řízení – oprávněného usnesením z 11. 4. 2005,
č. j.
18 E 38/2005-10, v souladu se svou povinností procesního poučování
účastníků vyzval, aby novou povinnou osobu označil a ve smyslu ustanovení § 256
odst. 1, 2 o. s. ř. doložil přechod práv, na což oprávněný reagoval podáním z
23. 5. 2005 (č. l. 11) a předložením aktuálního výpisu z katastru nemovitostí
(č. l. 12). Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být
dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř.,
podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně
dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání,
pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou
podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45). Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci
odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.