20 Cdo 425/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných 1) J. B. a 2) V. B., zastoupených advokátem, proti povinnému Majetkovému družstvu D. v likvidaci, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 21 E 1516/97-31, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 10 Co 1070/2001-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1. října 2001, č. j. 21 E 1516/97-31, jímž okresní soud odmítl jako opožděné odvolání oprávněných proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž namítají dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.; odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl jimi navržené důkazy dokládající, že jejich zástupce se v době doručování rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce ze závažných zdravotních důvodů nezdržoval v „místě výkonu své právnické činnosti“, a v důsledku toho pak nesprávný právní závěr o opožděnosti odvolání.
Povinný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí „resp. zamítnutí“ dovolání pro nepřípustnost.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. v platném znění (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána již proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, tedy rozhodnutí, jež není usnesením ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod poř. č. 61).
Podle ustanovení § 238, § 238a ani § 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož v souzené věci se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů; přípustnost dovolání přitom nelze dovozovat ani z odstavce třetího § 239 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě (dle téhož ustanovení) jiný návrh na zahájení řízení, nikoli tedy v případech, kdy soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání odmítl pro opožděnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002 pod poř. č. 8).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a § 218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Oprávnění z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, povinnému prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu