20 Cdo 426/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy
Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného města N.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému V. K., zastoupenému
advokátkou, pro 916.020,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l0 pod sp. zn.
19 Nc 7358/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze
č.j. 25 Co 213/2003-28, ze dne 30.6.2003, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2003, č.j. 25 Co
213/2003-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu l0 ze dne
16.9.2002, č.j. 19 Nc 7358/2002-14, se zrušují a věc se obvodnímu soudu vrací
k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze
dne 16.9.2002, č.j. 19 Nc 7358/2002-14, kterým obvodní soud nařídil exekuci a
jejím provedením pověřil Mgr. T. P., exekutora se sídlem v N. Dospěl k závěru,
že předpoklady pro nařízení exekuce uvedené v ustanovení § 37 a násl. zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), byly splněny
a že exekuce nebyla nařízena ve větším rozsahu, než který byl dán exekučním
titulem. Je-li povinný společníkem veřejné obchodní společnosti a solidární
odpovědnost společníků za závazky společnosti vyplývá z ustanovení § 6 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„obch. zák.“), je nadbytečné, aby jejich solidární povinnost k zaplacení dlužné
pohledávky byla znovu vyslovena ve výroku podkladového rozhodnutí. Proto se
může oprávněný domáhat celé exekučním titulem přisouzené částky na kterémkoliv
ze společníků ve smyslu § 511 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. l písm. c/ a § 238a odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a důvodnost
shledává v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda věřitel veřejné
obchodní společnosti může vést výkon rozhodnutí pro celou pohledávku
společnosti proti jednomu z jeho společníků, jestliže solidární povinnost
vykonávaný rozsudek společníkům neukládá a sám oprávněný ji ani nenavrhoval.
Podle jeho názoru musí být založení pasivní solidarity vysloveno ve výroku
soudního rozhodnutí; byla-li rozhodnutím soudu uložena povinnost několika
dlužníkům zaplatit věřiteli určitou celkovou částku bez uvedení podílů
jednotlivých dlužníků a bez uvedení, že jde o povinnost společnou a
nerozdílnou, jsou dlužníci povinni přisouzenou částku věřiteli zaplatit stejným
dílem. Zatímco Okresní soud v Nymburce rozhodl v nalézacím řízení v souladu se
žalobním petitem, v exekučním řízení soud prvního stupně i odvolací soud
postupovaly v rozporu se zákonem, byla-li nařízena exekuce vůči povinnému v
širším rozsahu, než přiznává exekuční titul. Navrhl, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zároveň povinný požádal podle § 243 o.s.ř. o odložení vykonatelnosti rozhodnutí
do doby rozhodnutí o dovolání.
Oprávněný ve vyjádření poukázal na to, že solidární odpovědnost
povinného vyplývá z ustanovení § 511 odst. l obč. zák. a že právním předpisem,
který v souzené věci solidární odpovědnost stanoví, je ustanovení § 86 obch.
zák. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. l písm. c/, odst. 3, §
238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. (§ 130 zákona č. 120/2001 Sb.) přípustné,
protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam;
ten se připíná k otázce, jejíž řešení prostřednictvím způsobilého dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel zpochybnil, tj. k otázce,
zda lze vést výkon rozhodnutí proti jednomu ze společníků veřejné obchodní
společnosti pro celý její dluh, nebyla-li solidární odpovědnost společníků
založena vykonávaným rozhodnutím.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. oprávněný může podat
návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně
to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.
Podle § 40 odst. l písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb. exekučním
titulem je vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává práva, zavazuje k
povinnosti nebo postihuje majetek.
Podle § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. má-li podle exekučního
titulu uvedeného v odstavci l písm. a/, b/ nebo c/ splnit povinnost více
povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li
exekuční titul jinak, jsou zavázaní splnit všichni povinní rovným dílem.
Podle § 511 odst. l obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo
rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z
povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a
nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich.
Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle § 86 obch. zák. veřejná obchodní společnost odpovídá za své
závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým
svým majetkem společně a nerozdílně.
V souzené věci je vykonáván rozsudek Okresního soudu v Nymburce,
kterým bylo uloženo čtyřem žalovaným zaplatit žalobci 916.020,- Kč s 19 % úroky
z částky 875.000,- Kč od 1.9.1995 do zaplacení a s 21% úrokem z částky 41.020,-
Kč od 26.4.1996 do zaplacení (z toho částku 41.020,- Kč s 21 % od 26.4.1996
do zaplacení k rukám JUDr. J. H.), to vše do 60 dnů od právní moci rozsudku s
tím, že plněním žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost společnosti J.
v.o.s. uložená jí platebním rozkazem Okresního soudu v Nymburce č.j. 10 C
1214/95-11, ze dne 7.3.1996, který nabyl právní moci 10.4.1996, „a naopak“.
Zároveň byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 67.214,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu
žalobce a 4. žalovaného potvrzen ve výroku I. i ve výroku II. a 4. žalovanému
bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jeho
zástupce 12.610,- Kč.
Aby bylo možné na základě podkladového rozhodnutí soudu prvního
stupně vymáhat celý dluh po povinném, muselo by být ve výroku vysloveno, že
žalovaní jsou povinni ho splnit společně a nerozdílně nebo že jsou povinni dluh
zaplatit s tím, že v plněním jednoho z nich zaniká povinnost ostatních (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93,
uveřejněný pod č. 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li tomu v souzené věci tak a soudní rozhodnutí ukládá čtyřem
žalovaným povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo určeno, jaké jsou konkrétní
povinnosti jednotlivých povinných vůči oprávněnému a mezi nimi navzájem, je
třeba vycházet z fikce stanovené v § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., že
všichni povinní jsou zavázáni splnit povinnosti rovným dílem.
Výrokem soudu bylo s účinky právní moci zároveň rozhodnuto i o
hmotněprávní otázce základu nároku věřitele, tedy závazně i pro soud
rozhodující o návrhu na výkon rozhodnutí. Proto je právní názor odvolacího
soudu, že pasivní solidarita žalovaných vyplývající z ustanovení § 86 obch.
zák. umožňuje věřiteli ve smyslu § 511 odst. l obč. zák. domáhat se po jednom z
žalovaných – povinném – zaplacení celého dluhu, nesprávný. Ustanovení § 511
odst. l obč. zák. upravuje, kdy pasivní solidarita vzniká. Vzniká-li také na
základě právního předpisu, pak takový právní předpis pouze stanoví, že věřitel
je oprávněn požadovat splnění závazku na kterémkoliv z dlužníků; záleží však na
něm, jakým způsobem s tímto oprávněním (a to i v rámci žaloby) naloží.
Protože právní názor odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud
(bez jednání, § 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) napadené rozhodnutí zrušil.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. l věta první, § 226 odst. l o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu