U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného Mgr. M. Š., proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, pro nezastupitelné plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 3/2007, o odvolání T. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, č. j. 30 Co 214/2009-127, takto:
I. Řízení o odvolání T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, č. j. 30 Co 214/2009-127, o neprominutí pořádkové pokuty, se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze neprominul T. H. pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč (§ 53 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), jež mu byla uložena proto, že se jako svědek nedostavil k nařízenému jednání odvolacího soudu, konanému dne 22. 6. 2009, ačkoliv byl řádně předvolán a poučen o své povinnosti dostavit se k soudu, pročež jednání muselo být odročeno.
T. H. podal proti výše označenému usnesení odvolacího soudu „odvolání“, v němž namítá, že mu napadené rozhodnutí o neprominutí uložené pořádkové pokuty nebylo řádně doručeno, a prosazuje názor, že proti němu má možnost odvolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení o podání povinného ze dne 23. 9. 2009 musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno.
Usnesení Městského soudu v Praze (příp. krajského soudu) o neprominutí pořádkové pokuty, vydané v rámci odvolacího řízení, je podobně jako usnesení o uložení pořádkové pokuty usnesením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 15/1998 pod číslem 102). Odvolání však není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu, který je soudem odvolacím (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 4 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1, věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2001 pod č. 85, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 139).
Nejvyšší soud proto řízení o „odvolání,“ které shora uvedenou vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu