20 Cdo 431/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněné P. V., zastoupené advokátem, proti povinným 1) J. Š., a 2) D. Š.,
zastoupeným advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. Nc 1409/2002, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 7. 2004, č.j. 53 Co 296/2004-52, takto :
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne
30. 1. 2004, č.j. Nc 1409/2002-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil
podle svého rozsudku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 8 C 433/2000, exekuci
vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinných do bytu, jehož nájemkyní
je oprávněná; provedením exekuce pověřil JUDr. M. M., soudní exekutorku.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že zajištěný byt
splňuje kritéria přiměřeného náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 2, věty
druhé, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), na který mají povinní podle podkladového rozhodnutí
právo. To, že pro povinné je bytová náhrada zajištěna, je podle odvolacího
soudu prokázáno listinami, tj. dohodou ze dne 23. 7. 2003, kterou oprávněná
(nájemkyně) uzavřela s P., veřejnou obchodní společností, se sídlem v P., K.
2/520 (pronajímatelkou), podle níž nájem bytu zanikne dnem, kdy nabude usnesení
o nařízení exekuce právní moci, a návrhem ze dne 7. 8. 2002, jímž uvedená
společnost projevila vůli uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu předmětného bytu
na dobu neurčitou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jímž – podle
obsahu – namítají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů,
dále též jen „o.s.ř.“), konkrétně otázky, zda lze zajištěný byt považovat za
právně volný. Odvolacímu soudu vytýkají, že návrh ze dne 7. 8. 2002 nesprávně
posoudil jako řádnou smlouvu o nájmu bytu, ačkoliv ji povinní jako nájemci,
popř. oprávněná coby účastnice smlouvy ve prospěch povinných, nepodepsali.
Současně však argumentují tím, že „nájemní smlouva ze dne 7. 8. 2002“ je
neplatná; k témuž bytu totiž svědčí právo nájmu oprávněné, není zřejmé „od kdy
je tato smlouva platná, když účinnost smlouvy není v textu smlouvy uvedena,“ a
chybí v ní výše nájemného, „když odkaz na evidenční list, který by měl být
přílohou této smlouvy, je nepřípadný, neboť takovýto evidenční list
neexistuje.“ Obsahem dovolání je i údajné vyjádření veřejné obchodní
společnosti P. k provedení vyklizení. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst.
2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je
vyloučeno [soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším
usnesení ze dne 28. 3. 2003, č.j. Nc 1409/2002-14, jímž návrh na nařízení
exekuce zamítl, ovšem nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který jeho usnesení zrušil (usnesením ze dne 30. 9. 2003, č.j. 54 Co
383/2003-25, Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí jen proto, aby nová tvrzení
týkající se zajištění bytové náhrady soud prvního stupně prostřednictvím
navržených důkazů ověřil, neboť rozsah takového dokazování se vymyká rámci
zásadně přezkumné činnosti odvolacího soudu)], zbývá přípustnost dovolání
vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje
se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen
právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení
obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost
soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit toliko ustanovením §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovým vymezením
je pak dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty první, o.s.ř. vázán).
Dovolatelé netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocení argumentace v dovolání
obsažené takový závěr neumožňuje; k přezkumu nabídnutou otázku (zda dostatečným
průkazem zajištění bytu, jehož nájemkyní byla oprávněná, jsou výše zmíněné
listiny /závěr, že předmětný byt splňuje hlediska daná zákonem pro tzv.
přiměřený náhradní byt, zpochybněn nebyl/) totiž odvolací soud vyřešil v
souladu s ustálenou soudní praxí.
Náhradní byt lze mít za zajištěný jen tehdy, je-li právně a fakticky
volný. V případech, kdy oprávněný jako bytovou náhradu odpovídající té, jež
byla určena exekučním titulem, nabízí povinnému byt, k němuž má sám nájemní
právo, judikatura dovodila, že požadavku doložení toho, že byt je, popřípadě
bude právně volný, může oprávněný dostát dohodou o skončení nájmu s odkládací
podmínkou, podle níž nájemní právo k bytu zaniká, bude-li výkon rozhodnutí
(exekuce) nařízen. Okolnost, že vlastník domu (pronajímatel), v němž se
náhradní byt nachází, souhlasí s tím, aby se nájemcem bytu – zanikne-li
dosavadní nájem oprávněného – stal povinný, dokládá nejen nájemní smlouva
uzavřená oprávněným s pronajímatelem ve prospěch povinného (§ 50, § 685 odst. 1
obč. zák.), ale i prohlášení vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít
nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod č. 41, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 3/1998 pod č. 15). Návrh na uzavření smlouvy jako projev vůle
vlastníka domu (pronajímatele) směřující ke sjednání nájmu náhradního bytu (§
43a odst. 1 obč. zák.) je – oproti pouhému prohlášení – pádnějším a
věrohodnějším dokladem jeho úmyslu nájem bytu pro povinného zřídit. Obranou pro
případ, že by zde – oproti doloženému stavu – záměr vlastníka domu od počátku
nebyl, případně že své stanovisko změnil, je postup podle ustanovení § 344
odst. 3 o.s.ř.
Výtka, že odvolací soud s návrhem ze dne 7. 8. 2002 zacházel jako s
nájemní smlouvou ve smyslu § 685 odst. 1 obč. zák., neobstojí, protože z
napadeného rozhodnutí vyplývá opak (soudy obou stupňů hodnotily návrh učiněný
veřejnou obchodní společností P. toliko z hlediska doložení připravenosti a
ochoty pronajímatele zřídit povinným nájem náhradního bytu). O nedůslednosti a
vnitřní rozpornosti argumentace v dovolání svědčí námitky, jimiž dovolatelé
zpochybňují platnost „nájemní smlouvy ze dne 7. 8. 2000,“ tedy otázku, jíž se
odvolací soud vůbec nezabýval (a nutno podotknout, ani nemusel zabývat).
Z ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé uplatnit v dovolání nelze; to se týká požadavku povinných,
aby dovolací soud přihlédl k tomu, co se dělo po vydání rozhodnutí odvolacího
soudu.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu /§
87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Pavel K r b e
k , v. r.
předseda senátu