20 Cdo 4352/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. R. V.,
zastoupenému advokátem, a 2) M., s. r. o., zastoupené advokátkou, o vyloučení
věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C
13/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
4. 2007, č. j. 29 Co 416/2006-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 3.035,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám
advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 3.035,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám
advokátky.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 23. 6. 2006, č. j.
9 C 13/2005-53, jímž obvodní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
vyloučení věci z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, vedeného oprávněnými
Ing. R. V. a společností M., s. r. o. u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
73 Nc 16/2004, proti manželovi žalobkyně, tj. povinnému, M. K. Odvolací soud
vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že
žalobkyně neprokázala vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu §
267 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů /dále jen „o. s. ř.“/ výkon rozhodnutí) k předmětné nemovitosti, tj.
budovy bez č. p. k bydlení na stavební parcele č. parc. (LV ) a stavební
parcele č. parc. (LV) zapsána na LV č. pro k. ú. Z. u Katastrálního úřadu pro
J. k., katastrální pracoviště P. (dále jen „předmětná nemovitost“). Ve svém
rozhodnutí „pro stručnost odkázal“ na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
který vzal výpisem z katastru nemovitostí za prokázané, že vlastníkem předmětné
nemovitosti je M. K. Z dokumentace Okresního národního výboru v P., odboru
výstavby a územního plánování, soud zjistil, že původními stavebníky předmětné
nemovitosti byli M. K. a J. V., a že stavbu ukončil pouze M. K., kterému bylo
vydáno povolení k jejímu trvalému provozu a poté kolaudační rozhodnutí. Soud
měl také za prokázané, že žalobkyně před uzavřením manželství s M. K. zakoupila
dřevěnou stavebnici chaty, jež byla pro stavbu předmětné nemovitosti použita,
uzavřel však, že z hlediska nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodné samo o
sobě to, z jakého materiálu stavebník stavěl. Protože M. K. byl dle obsahu
správního spisu stavebníkem předmětné nemovitosti, na základě čehož byl do
katastru zapsán jako její výlučný vlastník, a protože žalobkyně proti tomuto
zápisu nikdy nic nenamítala a své vlastnictví začala tvrdit až po vydání
exekučního příkazu, soud měl za to, že stavebníkem prvního nadzemního podlaží
(viz znalecký posudek na č.l. 40 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz
57/92) byl M. K., který je tedy i vlastníkem. Soud dále uvedl, že neuvěřil
výpovědím svědků, že na stavbě předmětné nemovitosti vypomáhali pouze pro
žalobkyni, a že ostatně svědci ani nezpochybnili, že by M. K. byl stavitelem.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, žalobkyně uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, jež měla podle jejího názoru za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud
nezabýval jejím „návrhem na změnu žalobního návrhu z 8. 3. 2007“, a že o tomto
návrhu nerozhodl. Další vada podle ní spočívá v okolnosti, že odvolací soud
nevzal v úvahu potvrzení jejího tehdejšího zaměstnavatele, z něhož plyne, že jí
byly na úhradu půjčky na zakoupení chaty od července 1971 sráženy měsíční
splátky ve výši 400,- Kč. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
pak podle ní spočívá v tom, že se krajský soud nevypořádal s jejími odvolacími
námitkami, zejména s námitkou, že „nebylo, ani dnes není vyloučeno, aby osoba,
která financuje stavbu z vlastních prostředků, popřípadě ji buduje z vlastního
materiálu a podílí se na ní vlastní prací, se stala vlastníkem stavby přesto,
že stavební povolení bylo uděleno a kolaudační rozhodnutí posléze vydáno osobě
jiné, a to i tehdy, vznikla-li tato situace obcházením stavebních předpisů u
vědomí, že osobě, která ve skutečnosti stavbu budovala pro sebe, by stavební
povolení vydáno nebylo.“ Rozhodující je tedy podle žalobkyně (odkazující na
judikát sp. zn. 2 Cdon 1312/96) to, zda příslušná osoba zpracovala stavební
materiál s úmyslem vytvořit novou věc zpracováním pro sebe.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími soudy či
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu
shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze
pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, majících
potřebný judikatorní přesah. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Naopak platí, že přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že řízení bylo stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (nehledě na to, že ani v tomto ohledu není dovolatelčina
námitka, že městský soud nerozhodl o změně žalobního návrhu, důvodná, jelikož
tato „změna“ /č.l. 77/ spočívá pouze v tom, že žaloba měla směřovat i proti
druhé žalované, jejíž přístup k návrhu žalobkyně /č.l. 24/ obvodní soud
připustil /č.l. 29/, a ve vztahu k níž ostatně soudy obou stupňů rozhodly.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3,
věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou
právě tomuto důvodu podřaditelné.
Žalobkyně však – ač tento dovolací důvod ohlašuje – ve skutečnosti námitku
nesprávného právního posouzení věci neuplatňuje, jelikož nenamítá samotnou
nesprávnou aplikaci ani interpretaci práva, nýbrž toto nesprávné právní
posouzení vyvozuje až jako důsledek neúplnosti a nesprávnosti skutkových
zjištění, které však lze namítat jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k založení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ovšem nezpůsobilých (obvodní ani městský
soud ostatně ani neargumentují tím, že by vlastníkem stavby nemohla být osoba
od stavebníka odlišná, nýbrž závěrem, učiněným po zhodnocení provedených
důkazů, že žalobkyně své vlastnictví ke stavbě neprokázala, jelikož nabídnutými
důkazy nevyvrátila údaje zapsané v katastru nemovitostí).
Dovolací argumentace, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o neunesení
důkazního břemene a žalobu zamítly přesto, že žalobkyně podle jejího názoru
předloženými důkazy své vlastnictví prokázala, je kritikou samotného hodnocení
důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a
tedy ani důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (k založení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ovšem stejně nezpůsobilým). Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz § 132 o. s. ř.) jen ze
způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy
v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud
(v daném případě) svědkům uvěřit měl, nebo že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné
apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání,
Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
Námitka, že nebyl proveden navržený důkaz potvrzením žalobkynina tehdejšího
zaměstnavatele, je uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k založení přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ovšem – viz výše – nezpůsobilého).
Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému 1) a žalované 2) podle
ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř.
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v
částce 2.250,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, §
2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů/, sníženou dále o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky),
v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů, a částce 485,- Kč na náhradě daně z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu