20 Cdo 4360/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Jiřího Zrůsta v
exekuční věci oprávněné T.-M. C. R., a. s., proti povinnému M. B., zastoupenému
advokátkou, pro 12.416,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň –
město pod sp. zn. 73 Nc 4668/2007, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2007, č. j. 10 Co 400/2007-13, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl odvolání proti usnesení Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 4. 5. 2007, č. j. 73 Nc 4668/2007-5, jímž soud
nařídil podle rozhodnutí Č. t. ú., ze dne 1. 8. 2001, č. j. 14415/2001-603, pro
vydobytí pohledávky ve výši 12.416,70 Kč s 16 % úroky z prodlení z částky
585,30 Kč od 9. 10. 1998 do zaplacení, s 16 % úroky z prodlení z částky
610,10 Kč od 8. 11. 1998 do zaplacení, s 15 % úroky z prodlení z částky
1.599,30 Kč od 9. 12. 1998 do zaplacení, s 14 % úroky z prodlení z částky
509,30 Kč od 8. 1. 1999 do zaplacení, s 13 % úroky z prodlení z částky 509,30
Kč od 11. 3. 1999 do zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od
8. 4. 1999 do zaplacení, s 11% úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 9. 5.
1999 do zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 8. 6. 1999 do
zaplacení, s 11% úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 10. 7. 1999 do
zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 10. 8. 1999 do
zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 115,60 Kč od 9. 9. 1999 do
zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 52,50 Kč od 10. 10. 1999 do
zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 5.379,50 Kč od 20. 8. 1999 do
zaplacení, nákladů exekuce a nákladů oprávněné určených v příkazu exekutora,
exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel,
že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení exekuce a povinný nenamítal
žádnou ze skutečností rozhodných pro její nařízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, maje za to, že napadené
usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména
namítá, že oprávněná uvedla „křivý údaj“, pokud tvrdila, že povinný nehradil
dlužnou částku z toho důvodu, že dluh uhradit nechtěl, a nikoli proto, že byl
v tíživé sociální situaci, což bylo zřejmé „i z předešlých soudních jednání“.
To je dle dovolatele v rozporu s § 37 odst. 2 a § 44 odst. 10 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“). Dovolatel má za to, že exekuce je nepřípustná, jelikož si oprávněná
účtovala služby, které nebyla oprávněna účtovat, a zároveň nepřípustnost
spatřuje v tom, že není v jeho možnostech „jakkoli exekuovaný nárok uspokojit“.
Prováděná exekuce mu navíc znemožňuje podnikat v oboru, čímž je mu znemožněno,
aby svoji povinnost splnil. Spatřuje zde proto důvody pro zastavení exekuce dle
§ 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel dále odvolacímu soudu
vyčítá, že „zcela opominul“ § 268 a § 269 o. s. ř. Ze spisu je zřejmé, že
průběh exekuce ukazuje, že výtěžek nebude postačovat ani ke krytí jeho nákladů,
a nadto postihuje věci, které jsou z ní vyloučeny (§ 321 a násl. o. s. ř.).
Povinný v postupu soudu spatřuje porušení Ústavy ČR a navrhuje, aby dovolací
soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, jelikož se domnívá, že
dovolání není přípustné s ohledem na § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení
odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení § 237 až § 239 o. s.
ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle § 44 odst. 10, věty druhé, zákona
č. 120/2001 Sb., odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo
„skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z
hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního
stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle
§ 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání
nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení
odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při
přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je
dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci), kterýžto dovolatel uplatňuje.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek
obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady,
jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší
soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci)
není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu)
vydaných v nalézacím řízení (tedy zkoumat, jaké služby si oprávněná
vyúčtovala). Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet
(srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn.
21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1,
ročník 2000 pod č. 4).
K námitce, že soud zcela opominul § 268 a § 269 o. s. ř., tedy ustanovení o
zastavení exekuce, a že ze spisu je zřejmé, že průběh exekuce ukazuje, že
výtěžek nebude postačovat ani ke krytí jeho nákladů, tedy důvod pro zastavení
exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud podotýká, že
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. upravuje situaci, kdy po provedení
úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek
nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže jeho
realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty.
Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm,
jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho
dovodil hodnotu zjištěného majetku. Soud však při posuzování návrhu na
nařízení exekuce pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k
tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno.
Budou-li proto v souzené věci dány důvody pro zastavení exekuce (dovolatelem
dále zmiňovaný důvod podle § 268 odst. 1 písm. d) a h) o. s. ř.), soud se jimi
bude zabývat k návrhu účastníků nebo i bez návrhu až v řízení o zastavení
exekuce.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro
vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu