20 Cdo 4361/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka
Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního
zabezpečení Svitavy, se sídlem ve Svitavách, Erbenova 205/1, proti povinné V.
M., zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám.
Míru 48, pro 478 784,- Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 24E 456/2009, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6.
2011, č. j. 22Co 499/2010-36, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6.
2011, č. j. 22Co 499/2010-36, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 24E 456/2010-21,
zastavil výkon rozhodnutí srážkami z příjmu povinné, nařízeného usnesením téhož
soudu ze dne 22. 9. 2009, č. j. 24E 456/2009-10, a to podle § 268 odst. 1 písm.
h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že právo oprávněné vymáhat
pohledávky je promlčeno. Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu změnil tak, že
návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl, a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí včetně
nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že
vymáhané pohledávky nebyly ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
promlčené, neboť oprávněná dříve vedla pro oba exekuční tituly vymáhané v této
věci výkony rozhodnutí, čímž došlo ke stavění promlčecí doby uvedené v § 18
odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2008 (dále
též jen „zákona č. 589/1992 Sb.“). Toto ustanovení sice stavění promlčecí doby
neupravovalo, Nejvyšší soud však ve své judikatuře jednoznačně dovodil, že při
absenci výslovné úpravy běhu promlčecí doby v citovaném předpisu je nutné
aplikovat analogicky právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), v ustanovení
§ 100 až 114. Odvolací soud výpočtem doby, po kterou běžela předcházející
řízení o výkon rozhodnutí k vymožení plnění podle obou exekučních titulů,
uzavřel, že desetiletá promlčecí doba ke dni 4. 9. 2009 (den doručení návrhu
soudu) ani u jedné z pohledávek neuplynula. Uzavřel, že důvod k zastavení
výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán.
Povinná v dovolání nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího a ztotožňuje se s
názorem soudu prvního stupně, pokud se jedná o běh promlčecí doby. Navrhla
proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 2 o. s. ř. - je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (k tomu viz níže). Jinak je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení, takže předmětem dovolacího
přezkumu je v souzené věci závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení výkonu
rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro promlčení pohledávek
přiznaných rozhodnutími oprávněné není dán.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně
určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. O takový případ v souzené věci nejde.
Podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, se
právo vymáhat pojistné promlčuje za deset let od právní moci platebního výměru,
jímž bylo vyměřeno.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud se naposledy úpravou promlčení podle §
18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2008) zabýval ve
svém rozhodnutí ze dne 18. července 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, a opětovně
zaujal názor , že při neúplné úpravě promlčení v uvedeném ustanovení je nutno
aplikovat ustanovení § 100 až 114 obč. zák. Proto v případě běhu promlčecí doby
je třeba vycházet § 112 věty druhé obč. zák. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. března. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5031/2009).
Stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. zajišťuje ochranu
věřiteli v případě, že uplatní v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného
příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, v tom smyslu, že
promlčecí doba od tohoto uplatnění práva po dobu řízení neběží. Za uplatnění
práva, jež bylo pravomocně přiznáno, se považuje i podání návrhu na výkonu
rozhodnutí či exekuci. Je-li takový návrh podán, po dobu exekučního řízení, v
němž je řádně pokračováno, promlčecí doba neběží; je-li návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí či exekuce podán opakovaně, pak při splnění podmínky řádného
pokračování v řízení, dochází k dalšímu (opakovanému) stavení lhůty. Ve svém
důsledku to znamená, že promlčecí doba pro uplatnění vymáhané pohledávky se
prodlužuje o dobu, po kterou došlo ke stavení promlčecí doby.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že v případě prvního exekučního titulu
ze dne 23. 7. 1997, č. j. 2313/97, který se stal vykonatelným dne 30. 7. 1997,
byl již dříve veden výkon rozhodnutí u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.
E 2182/97, přičemž řízení bylo zahájeno 18. 11. 1997 a skončilo zastavením
výkonu rozhodnutí dne 6. 12. 2001, trvalo tedy 1 480 dní. V případě druhého
exekučního titulu ze dne 15. 1. 1998, č. j. 9/98, který se stal vykonatelným
dne 28. 1. 1998, byla vedena již dříve tři řízení o výkon rozhodnutí, a to pod
sp. zn. 2E 311/98, které bylo zahájeno dne 30. 3. 1998 a skončeno 6. 12. 2001,
pod sp. zn. 2E 245/2003, zahájené dne 7. 3. 2003 a skončené 8. 9. 2003, a pod
sp. zn. 2E 347/2005, zahájené 10. 3. 2005 a skončené 8. 8. 2006. Celkem všechna
tři řízení trvala 2. 048 dní, což je více jak pět a půl roku.
Dále odvolací soud uvedl, že oprávněná v předchozích řízeních řádně
pokračovala; na základě jakých zjištění či důkazů k tomuto závěru dospěl, však
z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá. Tato zjištění jsou přitom rozhodující
pro posouzení, zda ke stavení promlčecí doby došlo (srov. např. již výše
zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 31 Cdo
1103/2010). Proto je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné a odvolací
soud tak zatížil řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu