20 Cdo 4450/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného města Třeboň, se sídlem na Masarykově náměstí 20/I,
proti povinnému JUDr. B. T., zastoupenému JUDr. Svatomírem Mlčochem, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Tomana 9, pro 80.649.015,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 Nc
4424/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 5. 2. 2009, č. j. 24 Co 2827/2008-63, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. 9. 2008, č.
j. 10 Nc 4424/2007-19, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
tvrzením, že, jak ukazuje dosavadní průběh exekuce, výtěžek, jehož jí bude
dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Odvolací soud nepřisvědčil
tvrzení povinného, že ten žádný majetek nemá a v dohledné době ani mít nemůže,
jelikož vykonává trest odnětí svobody; takto podle krajského soudu nelze
uvažovat proto, že dosud nebyly vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny
úkony směřující ke zjištění jeho majetku, „resp. není vyloučeno, že povinný
majetek v dohledné době, např. po propuštění z výkonu trestu, jak sám
naznačuje, nabude.“ Namítá-li povinný, že pouze odměna exekutora by v daném
případě činila 3.000.000,- Kč, pak odvolací soud zdůrazňuje, že odměna je
exekutorovi přiznána pouze ze skutečně vymoženého plnění, náklady exekuce by
tedy v každém případě byly podstatně nižší. To, zda povinný vůbec nějaký
vymožitelný majetek má, zjišťuje exekutor až v průběhu vlastního provádění
exekuce, jejíž úspěch na tomto zjištění závisí. Nedostatek postižitelného
majetku představuje riziko pro oprávněného (nikoli tedy pro povinného), že jeho
pohledávka vymožena nebude, a že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost
povinného podle § 89 exekučního řádu zaplatí i náklady exekuce. Soudnímu
exekutorovi nelze ani vytýkat, jakým způsobem při vymáhání pohledávky
postupuje, že totiž nejprve vydal exekuční příkazy k prodeji nemovitého majetku
patřícího nyní do výlučného vlastnictví bývalé manželky povinného (dohoda o
vypořádání společného jmění povinného a jeho manželky, dle níž nemovitosti
připadly do jejího výlučného vlastnictví, byla pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2006, č. j. 6 C 9/2006-85, ve vztahu k
oprávněnému určena jako neúčinná podle § 42a občanského zákoníku), jelikož
právě u tohoto majetku je předpoklad, že jeho prodejem bude vymožena alespoň
část pohledávky oprávněného. Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, zda
bývalá manželka povinného je či není účastnicí předmětného exekučního řízení,
významné je pouze to, že zatím je na dluh povinného exekucí postihován pouze
její majetek, což však na druhé straně neznamená, že by povinný sám žádný
majetek neměl, případně že by již žádného majetku nemohl nabýt (např. odměnou
za práci, důchodem, dědictvím apod.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § „237 odst. 3 a 242 odst. 3 o. s. ř.“. Zásadní právní
význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm byla – v rozporu
s občanským soudním řádem a exekučním řádem, „což jsou předpisy, které jsou pro
toto řízení právem hmotným“ – otázka, kdo je oprávněn podat návrh na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Závěrem, že k podání takového
návrhu je oprávněn pouze soudní exekutor, odvolací soud dovolateli „upřel podat
takovýto návrh, když povinný tvrdí a důkazy dokládá, že svůj majetek
exekuovatelný v době rozhodování o návrhu nemá a s ohledem na výši závazku a
náklady s tím spojené, nemluvě o jeho věku a délce trestu mít ani nemůže.“
Soudy jsou povinny hodnotit důkazy existující, nikoli hypotetické (viz úvaha o
případné odměně za práci, dědictví a důchodu), nýbrž předložené či zjištěné s
tím, že není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Takovou
skutečností je i návrh z 10. 10. 2007 na nařízení exekuce, v němž oprávněný
výslovně uvádí, že u povinného nebyl zjištěn žádný jeho majetek. Totéž pak
plyne z vyžádaného sdělení exekutora z 13. 1. 2009, „když je vedena exekuce jen
na výlučný majetek bývalé manželky povinného.“ Za této důkazní situace, kdy
průběh exekuce ukazuje, že výtěžek nepostačí ani k pokrytí jejích nákladů, musí
soud podle názoru povinného exekuci, a to i z úřední povinnosti, zastavit.
Rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem dovolatel spatřuje i „v jeho
kolizi s ustanovením § 154 o. s. ř.“ Povinný tedy v dovolání uzavírá, že byly
vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny potřebné úkony směřující ke
zjištění jeho majetku ke dni rozhodování soudu, a že s ohledem na neexistenci
vymožitelného majetku měla být exekuce zastavena.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by
o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením
námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět
nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně (kromě toho, že občanský soudní řád a exekuční řád nejsou a nemohou být,
a to ani „pro toto řízení,“ jak se nesprávně domnívá dovolatel, předpisy práva
hmotného), jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, dovolatelova námitka, že
odvolací soud mu „upřel možnost podat návrh na zastavení exekuce,“ nemá oporu v
textu rozhodnutí odvolacího soudu, jenž hovoří výslovně – pouze – o podnětu
soudního exekutora k zastavení exekuce, a naopak se nezmiňuje o tom, že by
návrh na zastavení exekuce nemohl podat povinný (k pojmu „podnět k zastavení
exekuce“ viz. Kasíková. M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2007, s. 203).
Závěr odvolacího soudu, že (ne)existenci postižitelného majetku zjišťuje soudní
exekutor až v průběhu vlastního provádění exekuce, během něhož dosud (v souzené
věci) nebyly vyčerpány všechny možnosti a provedeny všechny potřebné úkony
směřující ke zjištění majetku povinného, je v souladu s judikaturou (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008,
v němž Nejvyšší soud uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., soud si od exekutora vyžádá zprávu o
tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota a jaké jsou
náklady exekuce, a dále stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce; na
podkladě takto zjištěných skutečností pak posoudí důvodnost návrhu). Ze sdělení
z 25. 8. 2008 (č. l. 14) přitom neplyne, že by exekutor již provedl všechny
potřebné úkony ke zjištění postižitelného majetku povinného, ani že by
souhlasil se zastavením exekuce.
Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo
1704/98 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
27/2000), je nepřípadný, jelikož tento judikát se zabývá – pouze – institutem
odporovatelnosti právního úkonu dlužníka podle § 42a občanského zákoníku, takže
pro rozhodování o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.
s. ř., vedené proti povinnému, je bezcenný.
Stejně tak nepřípadná je námitka „kolize napadeného rozhodnutí s ustanovením §
154 o. s. ř.“, podle něhož je pro rozsudek (a tedy i pro usnesení /§ 167 odst.
2 o. s. ř./) rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a to právě proto, že
(ne)existenci postižitelného majetku zjišťuje soudní exekutor teprve v průběhu
vlastního provádění exekuce, jež dosud neskončila.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z
výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu