20 Cdo 459/2022-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Národní rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti povinné TOPTINT s. r. o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 878/35, identifikační číslo osoby 27789195, zastoupené Mgr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, pro 881 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 3844/2016, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2021, č. j. 23 Co 229/2021-304, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 12. 4. 2021, č. j. 36 EXE 3844/2016-36, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, tak, že se zamítá návrh povinné na částečné zastavení exekuce. Ačkoliv odvolací soud nesouhlasil se závěrem obvodního soudu, že povinná neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že ji oprávněná způsobila škodu nepodáním poddlužnické žaloby, shledal jiný důvod pro zamítnutí návrhu.
Tímto důvodem je skutečnost, že povinná uplatnila k započtení pohledávku, která je co do základu a výše sporná, tedy nejistá, a taková pohledávka je podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), k započtení nezpůsobilá. Započtení takové pohledávky odporuje zákonu a je relativně neplatné, přičemž této neplatnosti se oprávněná dovolala (vyjádření oprávněné ze dne 25. 3. 2021). Účinky započtení tak nenastaly. Odvolací soud dodal, že povinné nevznikl nárok na náhradu škody ve smyslu § 315 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“) již v důsledku samotné skutečnosti, že oprávněná vzala zpět poddlužnickou žalobu a řízení bylo zastaveno. Dle jeho názoru zjištění existence pohledávky povinné na náhradu škody vyžaduje rozsáhlé a složité dokazování. Námitka započtení může v exekučním řízení obstát jen tehdy, bude-li aktivní pohledávka (tj. pohledávka povinné) zcela nepochybná a nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět složitější dokazování (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
2. Povinná v dovolání namítá, že právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti započtení pohledávky je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, v němž Nejvyšší soud uvedl, že z toho, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, vyplývá, že tato pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem), a má-li základ v soukromoprávním vztahu účastníků, může jít nejen o pohledávku vyplývající z právního úkonu, ale i o pohledávku opírající se o jinou právní skutečnost (např. ex delicto).
Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Za tím účelem je exekuční soud rovněž povinen nařídit jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1 věta první, § 269 odst. 2 o.
s. ř.). To, že tvrzená pohledávka není judikátní, popř. nevzchází z dvoustranného právního úkonu účastníků, a že je tudíž „sporná,“ nezbavuje soud povinnosti najisto postavit, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž objektivní právo spojuje zánik závazku.
3. Současně namítá, že pohledávka na náhradu škody nebyla nikdy nejistou, dokonce ani spornou. Pohledávka spočívá v nároku povinné na zaplacení druhé části kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím vůči poddlužníkovi, přičemž tento nárok vyplýval z řádně uzavřené kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2015. Poddlužník uznal, že nabyl od povinné nemovitosti v hodnotě 10 000 000 Kč, následně požadoval slevu z kupní ceny ve výši 2 657 000 Kč z důvodu tvrzených vad na nemovitostech. Povinná přitom doložila, že názor na slevu z kupní ceny je nejistý a tento nárok sporovala. Nejistou tedy byla pohledávka poddlužníka na slevu z kupní ceny za nemovitosti a na tuto pohledávku měly být aplikovány závěry rozsudku velkého senátu výše citovaného. V rámci exekučního řízení tak nebylo nutné provádět rozsáhlé dokazování ani nebylo třeba nechat vypracovat znalecký posudek na prokázání slevy z kupní ceny za nemovitosti, jak tvrdila oprávněná. Kdyby oprávněná řádně postupovala v řízení o poddlužnické žalobě, domohla by se rozhodnutí o tom, žepovinná má za poddlužníkem hmotněprávní pohledávku na zaplacení druhé části kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Přerově v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 119/2020 by musel dospět k závěru, že započtení provedené poddlužníkem je neplatné a poddlužníka by zavázal k zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím oprávněné. Na základě tohoto rozhodnutí by byla povinná částečně zbavena povinnosti uhradit pohledávku oprávněné. Dodala, že částka 2 095 892,53 Kč se skládá z jistiny 1 500 000 Kč a 8,5 % úroků ročně z této částky od 1. 4. 2016 do dne kompenzačního nároku (tj. 595 892,53 Kč). Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, popř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se exekuce co do částky 2 095 892,53 Kč zastavuje.
4. Oprávněná ve vyjádření k dovolání podrobně popsala jednání povinné, jež podle ní jednoznačně směřovalo k nesplnění povinnosti uložené jí exekučním titulem. Dále namítá, že povinná v dovolání nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání; pokud povinná uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v podstatě pouze cituje § 237 o. s. ř., od jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit, však neuvádí. Tvrzení povinné, že pohledávka za poddlužníkem (za Z. F. D.) je nesporná, neodpovídá skutečnosti. Poddlužník řádně a včas uplatnil slevu z kupní ceny a řádně provedl započtení pohledávek, povinná se včasnou žalobou nedomáhala úhrady své pohledávky, fakticky uznala svým jednáním započtení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl.
5. Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Dovolatelka předně namítala, že závěr odvolacího soudu o složitosti zjištění existence tvrzené pohledávky povinné na náhradu škody je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004. Odvolací soud však nezpochybňuje, že lze započíst i nejudikátní pohledávku (jíž se citované usnesení týká) a že i v takovém případě je potřeba zjišťovat, zda byl učiněn kompenzační projev a zda se pohledávky setkaly, stejně tako povinnost soudu za účelem těchto zjištění provádět dokazování, popř. i nařídit jednání. S ohledem na § 1987 odst. 2 o. z. však dospívá k závěru, že povinnou uplatněná pohledávka je co do základu a výše sporná, tedy nejistá, a tudíž k započtení nezpůsobilá. V této souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020), odvolací soud připomíná, že námitka započtení uplatněná až jako obrana v exekučním řízení obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tak tomu v dané věci není, že skutečnost, že oprávněná vzala zpět žalobu vůči poddlužníkovi povinné a řízení bylo zastaveno, nezakládá bez dalšího nárok povinné na náhradu škody ve smyslu § 315 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo třeba zjišťovat okolnosti vedoucí ke zpětvzetí žaloby. V žádném případě nelze bez dalšího předjímat, jak by ve věci rozhodl nalézací soud, jak dovozuje povinná v dovolání.
7. Protože odvolací soud rozhodl ve shodě s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu