20 Cdo 47/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, okresní pojišťovny v H. K., proti
povinné A. K., s. r. o., prodejem movitých věcí pro částku 390 968,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E
2069/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
z 10. 8. 2005, č. j. 21 Co 367/2005-20, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 8. 2004, č. j. 21
Co 367/2005-20, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 11. 6. 2004,
č. j. E 2069/2004-8, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh
na nařízení výkonu – s odůvodněním, že právo vymáhat pojistné i penále přiznané
oběma vykonávanými platebními výměry (č.l. 4, 5), bylo podle § 16 odst. 2 a §
19 zákona č. 592/1992 Sb. promlčeno – zamítl.
V dovolání oprávněná – posuzováno podle jeho obsahu – namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen
„o.s.ř.“/), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o promlčení práva na
vymáhání obou pohledávek. Podle jejího názoru je tento závěr nesprávný již
proto, že promlčecí lhůta byla po dobu trvání několika dalších vykonávacích
řízení vedených k vydobytí týchž (tedy předmětných) pohledávek „přerušena“. V
„nedostatečném prošetření veškerých skutečností souvisejících s promlčením
pohledávek, zejména v minulosti prováděných a v současnosti probíhajících
exekučních řízení, majících vliv na běh promlčecí lhůty“, pak dovolatelka
spatřuje vadu, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst.
3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li
dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu
spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně
jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) vázán, je předmětem
dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že právo vymáhat
pojistné a penále přiznané oběma vykonávanými platebními výměry bylo podle § 16
odst. 2 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb. promlčeno.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci –
i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nesprávný je především již samotný právní závěr odvolacího soudu (viz
čtvrtý odstavec druhé strany napadeného usnesení /č.l. 21/), že se musel
zabývat námitkou promlčení výkonu (resp., řečeno dikcí ustanovení § 16 odst. 2
a § 19 zákona č. 592/1992 Sb., promlčení práva vymáhat pojistné a penále). Jak
totiž dovodila po desítky let ustálená judikatura (zejména stanovisko
Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str.
187/525), nemůže se exekuční soud zabývat otázkou promlčení již ve fázi
nařízení výkonu rozhodnutí, ale teprve ve stadiu jeho zastavení. Právní praxe
sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k
tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením exekuce,
lze připustit, že soud návrh na nařízení výkonu zamítne s odůvodněním, že
rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi rozhodnutím přiznaného práva, pozbylo
způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení exekuce, kterou
by bylo třeba ihned zastavit /jelikož o zastavení exekuce rozhoduje soud i bez
návrhu/ „neodpovídá zákonu“, srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí
v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307); o takovýto případ však v
souzené věci nejde. Je tomu tak jednak proto, že námitka promlčení byla
vznesena teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně výkon
rozhodnutí nařídil, a jednak proto, že k tomu, aby učinil právní závěr, zda je
výkon rozhodnutí vskutku promlčen, musí soud učinit příslušná skutková
zjištění, a tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit jednání. To
však exekučnímu soudu pro rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí občanský
soudní řád nepředepisuje (k tomu srov. znění ustanovení § 253).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že výše uvedené právní závěry,
zaujaté standardní judikaturou, byly pominuty; názor, že návrh na nařízení
exekuce je nutno pro promlčení zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., v jehož rámci byl vyjádřen nesouhlas s
právním závěrem o promlčení výkonu, byl tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), aniž bylo nutno
zabývat se otázkou případného stavení (nikoli tedy, jak – nesprávně – dovozuje
oprávněná, přerušení) promlčecí doby, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d
odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu