20 Cdo 4713/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Praze 1,
Novém Městě, Spálená 112/55, identifikační číslo osoby 145 00 469, zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám.
Přemysla Otakara II. 30a, proti povinnému P. Š., zastoupenému JUDr. Radkem
Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo nám. 220, pro 23.518,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 32 Nc
206/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2009, č. j. 40 Co 346/2009 - 20, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2009, č.
j. 32 Nc 206/2009 - 9, jímž Okresní soud v Přerově nařídil podle vykonatelného
platebního rozkazu téhož soudu ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, k
uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 23.518,- Kč s příslušenstvím a
nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.084,- Kč, a dále podle vykonatelného
usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 8. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, k
uspokojení pohledávky oprávněného, představující náklady předcházejícího řízení
ve výši 2.022,- Kč, a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny,
exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil Mgr. Jaroslava Homolu,
soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město. Odvolací soud měl všechny
předpoklady pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve
znění účinném do 30. 10. 2009, za splněné a nepřisvědčil námitce povinného, že
citovaný platební rozkaz není formálně vykonatelný z důvodu, že mu nikdy nebyl
doručen (a pokud mu doručen byl, že proti němu podal odpor, protože s
oprávněným žádnou smlouvu neuzavřel), neboť oprávněným předložený stejnopis
exekučního titulu je opatřen doložkou právní moci, podle níž se stal
pravomocným dne 30. 9. 1995; tento předpoklad proto krajský soud vzal za
prokázaný, jelikož podle sdělení soudu prvního stupně byl nalézací spis sp. zn.
Ro 728/95 již skartován. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že druhým exekučním titulem je pravomocné a vykonatelné usnesení
Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 8. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, jímž byl
podle téhož platebního rozkazu (prvního exekučního titulu) nařízen výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení téže pohledávky
oprávněného a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které nabylo právní
moci dne 24. 9. 2003, přičemž formální (ani materiální vykonatelnost) tohoto
rozhodnutí nebyla v odvolacím řízení zpochybněna (usnesením Okresního soudu v
Přerově ze dne 25. 11. 2003, č. j. 19 E 1043/99 - 23a, pravomocným dne 20. 3.
2004, byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle § 326a o. s.
ř. zastaven). Povinným vznesenou námitkou promlčení vymáhané pohledávky se
odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že je relevantní až v řízení o zastavení
exekuce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Namítá, že v daném případě došlo k závažnému pochybení
Okresního soudu v Přerově tím, že nalézací spis „čj.“ Ro 728/1995 skartoval
před uplynutím skartační lhůty, čím mu byla odňata možnost prokázat jeho
tvrzení, že mu předmětný platební rozkaz nebyl nikdy řádně doručen do vlastních
rukou a že z tohoto důvodu nemohl nabýt právní moci, takže se o jeho existenci
dozvěděl až z usnesení o nařízení exekuce. Okolnost, že nalézací spis již
neexistuje, a nelze tudíž zjistit, kdo platební rozkaz (pokud vůbec) převzal,
nemůže jít k tíži povinného, který nijak nepochybil ani se nedopustil porušení
zákona. Za této situace nelze podle názoru povinného vycházet formálně z
vyznačené doložky právní moci, a to i s přihlédnutím k tomu, že zpochybňuje
existenci pohledávky oprávněného co do důvodu i výše. Navrhl, aby usnesení
odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího
soudu a navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2, ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
§ 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět
nelze.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „exekuční řád“), přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu),
zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu;
dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
V posuzované věci je exekučním titulem mimo jiné platební rozkaz Okresního
soudu v Přerově ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, jímž žalovanému
(povinnému) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku
23.518,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a na nákladech řízení částku
2.084,- Kč, to vše do 15 dnů od jeho doručení. Z obsahu spisu přitom vyplývá,
že stejnopis tohoto rozhodnutí předložený oprávněným byl opatřen doložkou
právní moci (vyznačenou dnem 30. 9. 1995). Z připojeného spisu Okresního soudu
v Přerově sp. zn. 19 E 1043/99, se dále podává, že k návrhu oprávněného ze dne
19. 7. 1999, doručenému soudu dne 27. 7. 1999, byl usnesením tohoto soudu ze
dne 9. 9. 1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, (druhý exekuční titul) nařízen výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného podle téhož platebního rozkazu
vydaného Okresním soudem v Přerově ze dne 5. 9. 1995, č. j. Ro 728/95 - 7, k
uspokojení totožné pohledávky oprávněného, nákladů předcházejícího řízení ve
výši 2.084,- Kč a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které nabylo právní
moci 24. 9. 2003, aniž povinný (jemuž bylo předáno soudním vykonavatelem dne 8.
9. 2002) proti němu podal odvolání. Při nařízení tohoto výkonu vycházel Okresní
soud v Přerově z potvrzení o vykonatelnosti předmětného platebního rozkazu
vyznačeného soudem na návrhu podaném oprávněným (§ 261 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1527/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005, pod číslem
167, uzavřel, že doložka vykonatelnosti, jíž je opatřen stejnopis rozhodnutí (§
261 odst. 2 o. s. ř.), má charakter veřejné listiny, a že tedy potvrzuje
pravdivost údajů v ní uvedených. Namítá-li povinný její obsahovou nesprávnost,
je povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
pak Nejvyšší soud vysvětlil, že oprávněný vykonatelnost titulu osvědčí již
samotným předložením rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti. V
odůvodnění usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 526/2008, Nejvyšší
soud dále uvedl, že namítl-li povinný obsahovou nesprávnost doložky právní
moci, musí svá tvrzení prokázat a tedy předně k nim nabídnout důkazy;
nestalo-li se tak, měl být o této své důkazní povinnosti podle § 254 odst. 3 o.
s. ř. poučen.
Námitka dovolatele, že v daném případě došlo k závažnému pochybení Okresního
soudu v Přerově tím, že nalézací spis „čj.“ Ro 728/1995 skartoval před
uplynutím skartační lhůty, čím mu byla odňata možnost prokázat jeho tvrzení, že
mu předmětný platební rozkaz nebyl nikdy řádně doručen do vlastních rukou a že
z tohoto důvodu nemohl nabýt právní moci, takže se o jeho existenci dozvěděl až
z usnesení o nařízení exekuce, není způsobilá přípustnost dovolání podle shora
uvedených ustanovení založit, neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu neměla
žádný význam.
V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že povinný v odvolání připustil, že
podkladový platební rozkaz mu doručen byl s tím, že v takovém případě proti
němu podal odpor (protože s oprávněným žádnou smlouvu neuzavřel), a že v
předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově vedeném pod sp. zn. 19 E
1043/99 byl k návrhu oprávněného nařízen usnesením tohoto soudu ze dne 9. 9.
1999, č. j. 19 E 1043/99 - 4, (druhý exekuční titul) výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí povinného, a to podle téhož platebního rozkazu (první exekuční
titul) k uspokojení totožné pohledávky oprávněného, nákladů předcházejícího
řízení ve výši 2.084,- Kč a nákladů tohoto výkonu ve výši 2.022,- Kč, které
povinnému bylo předáno soudním vykonavatelem dne 8. 9. 2002, kdy se o existenci
podkladového platebního rozkazu dozvěděl, a proti tomuto usnesení odvolání
nepodal. Pokud tedy povinný namítá, že se o existenci vydaného platebního
rozkazu dozvěděl až z usnesení o nařízení exekuce v dané věci, není tato jeho
námitka pravdivá, neboť neodpovídá obsahu připojeného spisu Okresního soudu v
Přerově sp. zn. 19 E 1043/99. V daném exekučním řízení pak povinný sice
namítal, že podkladový platební rozkaz mu nebyl nikdy doručen a že tak nenabyl
právní moci, avšak toto své tvrzení nijak blíže nezdůvodnil (neuvedl žádný
důvod, proč mu doručen nebyl - např. proto, že se v době doručování v místě
doručování nezdržoval), ani k němu neoznačil žádné důkazy. Přitom v předchozím
řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného vycházel
soud z potvrzení o vykonatelnosti předmětného platebního rozkazu vyznačeného
soudem na návrhu podaném oprávněným (§ 261 odst. 3 o. s. ř.) a v daném
exekučním řízení ze stejnopisu podkladového platebního rozkazu opatřeného
doložkou právní moci. I když tedy povinný zpochybnil (ovšem jen v daném, nikoli
v předchozím řízení) obsahovou nesprávnost doložky právní moci, kterou nalézací
soud vyznačil na exekučním titulu (platebním rozkazu) podle § 23 jednacího řádu
pro okresní a krajské soudy (přičemž při záznamu o právní moci platebního
rozkazu musel vycházet z dokladů o jeho doručení účastníkům) a která má
charakter veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), neunesl v tomto ohledu důkazní
břemeno, a to ani v rovině tvrzení, a tím méně pak v rovině jeho průkazu. Ze
všech shora uvedených důvodů proto platí, že oprávněný právní moc a
vykonatelnost titulu (platebního rozkazu) osvědčil. Jen pro úplnost je možno
dodat, že povinný námitku, že jej odvolací soud měl o jeho důkazní povinnosti
podle § 254 odst. 3 o. s. ř. poučit, v dovolání neuplatnil, a i kdyby tak
učinil, zakládalo by to jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jíž by se však
dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.).
Zpochybňuje-li dovolatel existenci pohledávky oprávněného, napadá tak věcnou
správnost podkladového platebního rozkazu. Nejvyšší soud však již v mnoha
rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť jeho obsahem je vázán a
je povinen z něj vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože není důvodu pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti
němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2, ve spojení s § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné. Nejvyšší soud je proto
podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž bylo
zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu