20 Cdo 480/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně Č. o. s. proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě S. T. a 2)
Českému svazu tělesné výchovy, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony
40, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 6 C 220/92, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27.9.2001, č.j.
40 Co 410/98-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud zrušil)
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž žalobě vycházející ze
zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. vyhověl a uložil druhému žalovanému
povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových
práv, tak, že žalobu i proti tomuto žalovanému zamítl. Za rozhodující pokládal
závěr, že druhý žalovaný není ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku
osobou povinnou.
Žalobkyně (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve
včasném dovolání (ve znění jeho dodatků) namítla, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozovala, poukazujíc na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.3.1996, sp. zn. 3 Cdon 1076/96, jakož i
na nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II ÚS 19/9, že nesprávné
posouzení otázky pasivní věcné legitimace je důsledkem toho, že odvolací soud
pominul okolnost, že povinnou osobou nemohla být žalovaná první, neboť do
kritického dne 30.6.1990 jako samostatný subjekt nevznikla. Vady řízení pak
dovolatelka spatřovala v tom, že mělo být uváženo, zda v době vydání rozsudku
soudu prvního stupně byly „vůbec dány subjektivně podmínky k podání odvolání“,
neboť bylo-li žalobě proti druhému žalovanému vyhověno, stalo se tak podle
jejího názoru v souladu s tehdejší konstantní judikaturou Nejvyššího a
Ústavního soudu.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání není důvodné.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z
úřední povinnosti vady vyjmenované v § 237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné,
i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je
dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly
dovolatelem obsahově vymezeny.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy v první řadě posouzení, zda je
správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný - ve smyslu rozhodných
restitučních předpisů - není osobou k navrácení odňatých majetkových práv
povinnou.
Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991
Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných
organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č.
68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu
vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce
organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu
podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991
Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který
shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2
odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96,
uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v
mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení
majetkových práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č.
232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého
svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného
sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku
resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor
neopomenul; z rozhodného hlediska, stanoveného pro určení nástupce zaniklého
ČSTV v usnesení jeho mimořádného sjezdu, zjevně vycházel (sporné nemovitosti
splňují podmínku majetku, který byl u příslušného orgánu zapsán nikoli ve
prospěch druhého žalovaného ale žalované první a tato jej také vedla ve své
účetní evidenci), a tomu odpovídající skutkové okolnosti v dovolání
zpochybněny nebyly.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace
uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží ani její pozdější registrace,
protože dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato
jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu
tělesné výchovy odvozené (§ 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.),
způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne
21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
To, že - na rozdíl od první žalované - se před 30.6.1990 registroval
Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém
Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká
kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV by mu mohla
svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy
platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve
vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u
příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci”, výslovně
vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v
odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí
dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se
lze setkat spíše ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe
existoval i názor jiný (srov. rozhodnutí dovolatelkou namítané, vydané
ve věci sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem
ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3
Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze
svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se rovněž
poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká
zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět
do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud
je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně
podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne
19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam
(závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není
nikterak zpochybněn.
Správnost závěru, že druhý žalovaný není v dané věci osobou povinnou,
se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Neobstojí ani námitka, že bylo „namístě zvážit“, zda „v době, kdy byl
vydán rozsudek soudu prvního stupně v této právní věci, tj. 13.12.1994, byly
vůbec dány subjektivně podmínky odvolání“. Nehledě na to, že je na samé hranici
únosnosti z hlediska způsobilosti vyjádřit (vůbec) dovolací důvod (dovolatelka
jednoznačně netvrdí, že určitý závěr je nesprávný), vychází z nesprávné
představy, že subjektivní přípustnost odvolání má vztah k tomu, zda napadené
rozhodnutí je správné, resp. zda je souladné s judikaturou vyšších soudů či
nikoli. Subjektivní přípustnost odvolání totiž vyjadřuje toliko splnění
podmínky, že napadeným rozhodnutím byla odvolateli způsobena procesní újma, a
ta tím, že bylo žalobě proti němu vyhověno, způsobena samozřejmě byla.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je tedy rozsudek odvolacího
soudu správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; druhému žalovanému, jemuž by příslušela
jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu)
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu