20 Cdo 481/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy
Jirmanové a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné
zdravotní pojišťovny České republiky, Okresní pojišťovny O., proti povinnému J.
Š., zastoupenému advokátem, pro 24.423,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u
peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 43 E
659/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2005, č.j. 40 Co 1031/2005-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
12. 1. 2005, č.j. 43 E 659/2004-10, kterým okresní soud zamítl návrh povinného
na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že právo vymáhat pojistné a penále není promlčeno, neboť
podkladové platební výměry nabyly právní moci dne 3. 5. 2003 a pětiletá
promlčecí lhůta podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na
všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
592/1992 Sb.“) uplyne až 3. 5. 2008. Námitku promlčení práva předepsat pojistné
a penále měl povinný uplatnit v řízení, v němž byly platební výměry vydány.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Má zato,
že předmětný nárok je promlčen a soud se s jeho námitkou promlčení
odpovídajícím způsobem nevypořádal. Namítá rovněž, že mu byla odňata možnost
řádně jednat před soudem. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým
založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením
námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že námitku promlčení práva předepsat
dlužné pojistné (penále) podle § 16 odst. 1 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb. lze
uplatnit pouze v řízení, v němž je platební výměr vydán, zatímco v řízení o
jeho výkon lze namítat pouze promlčení práva vymáhat pojistné (penále) podle §
16 odst. 2 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb., je správný a vyplývá z výslovného
znění uvedených ustanovení, neboť při soudním výkonu platebního výměru jde
zjevně o „vymáhání“, nikoli o „předepsání“ pojistného (penále). Jelikož zákonná
úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti,
nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce.
Námitkou, že mu byla odňata možnost řádně jednat před soudem,
uplatňuje dovolatel zmatečnost podle § 229 odst. 3 o.s.ř., jež však není
dovolacím důvodem vůbec a soud k ní vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže
přihlížet ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení
náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu